Naši rodáci ve světě
Použito vydané knihy Kněžice - Antonín Ondráček - Ota Pejchal
I z Kněžic odcházeli občas lidé do světa. Na zkušenou nebo za chlebem. Touha po domově je občas přivede z Ameriky nebo z opačnés trany světa aspoň na chvíli podívat se na rodnou obec.
Student lékařské fakulty v Brně Antonín Diviš číslo 31 měl za sebou v únoru 1948 pět semestrů úspěšného studia. Jako aktivista lidové strany, člen Klubu lidových akademiků, katolického pěveckého sboru Moravan a dalších organizací nemohl pochopitelně projít prověrkami, které probíhaly po únorovém puči. Byl vyloučen ze studia na všech československých vysokých školách. Se svým přítelem z Jimramova (dnes papežským legátem) se rozhodl opustit vlast.
Přechod hranice do Německa, doba v uprchlických táborech a setkání s různými lidmi nebyly jen obtížné, ale často i nebezpečné. V srpnu 1950 vyplula z Brém loď s 1 200 emigranty do Austrálie. Byl mezi nimi i Antonín Diviš. Země kolem přístavu Melbourne je nevítala právě příznivě : písek, kotrče zachlé trávy, rovina.
Začal opravdu těžký život. Práce s lopatou a krumpáčem ve žhavém australském slunci byla výkupným za to, že australská vláda zaplatila emigrantům cestu.
Postupem doby se náš rodák uplatnil jako ošetřovatel v nemocnici. Našel přátele i pomocníky. Stal se studentem lékařské fakulty v Melbourne. Vystudoval medicínu v anglickém jazyku a v roce 1960 byl promován. Po praxi v nemocnici si otevřel vlastní ordinaci na ostrově Tasmania. Se svou rodinou byl od té doby dvakrát v Evropě, do vlasti mu však nebylo uděleno vízum. Z Vídně si zajel se svými přáteli aspoň na hranice u Bratislavy. Pohled na drátěné zátarasy, strážní věže a hlídky se psy je šokoval.
Teprve v roce 1992 mohl vidět po 43 letech rodné Kněžice. Nejen to. V době tohoto pobytu ve vlasti mu děkan lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně předal v přítomnosti profesorského sboru diplom o udělení čestného doktorátu medicíny této univerzity. Touto rehabilitací byla aspoň dodatečně odčiněna křivda, způsobená kdysi mladému a schopnému člověku.
Naši rodáci a občané - hrdinové
Už když chodil do kněžické školy, měl František Kružík (nar. 1939) z čísla 199 touhu stát se pilotem. Toto zbožné přání se mu v životě splnilo. Výsledkem houževnatosti a píle bylo, že v roce 1970 je jako kapitán vojenského letectva pilotem 1. třídy. Do této doby je to první výkonný letech z Kněžic. Není to lehké zaměstnání.
V roce 1970 mu udělil ministr národní obrany medajli Za statečnost.
Alois Kousal (nar. 1926) je také naším rodákem, pochází z čísla 33. vyučil se brusičem skla. Koncem války působil v partyzánské jednotce. Po válce vystudoval obchodní akademii a nastoupil vojenskou službu. Zde se dostal ke zbrani, která přitahuje odvážné chlapce - k parašutistům. V hodnosti podporučíka se pak stává parašutistickým instruktorem.
Tragickým se pro něj stal květen 1953. Při seskoku nedopadá na travnatou plochu letiště, ale přímo do křižanovského rybníka. Voda se za ním zavřela. Pomoc byla rychlá. Nepodařilo se přivést ho k životu ani v třebíčské nemocnici.
Svým způsobem patří mezi naše hrdiny i P. Antonín Chroust. Jeho 22 let působení v Kněžiícch vyžadovalo často skutečné hrdinství. Ve válečných letech padala jeho kazatelská slova do duší lidí jako balzám. Snad v dobách nedávných kdosi žárlil na jeho plný kostel, jeho řečnické umění, komusi snad vadila jeho rovná páteř. Byl vykázán z Kněžic a odňat mu státní souhlas k vykonávání kněžského úřadu. Prý navštěvoval schůze s církevním tejemníkem. Po nějaké době mu byl přad milostivě vrácen. Byla mu přidělena farnost Protivanov. Odtud psával listy a pozdravy mnoha kněžickým občanům.
P. AntonínChroust nemá pomník na našem hřbitově, ačkoliv si to často přál. Zemřel v roce 1968 ve věku 59 let a jeho hroB je v rodné Radešínské Svratce.
