Před poutí ještě v r. 1949 začala oprava kostela, která pokračovala ještě v r. 1950. Šlo o novou omítku, nátěr střechy, okapové roury, oplechování říms, opravu a výměnu oken, dveří apod. Úhradu nesla kněžická farnost sama.
Tragicky doznívala válečná léta. Nalezenýmgranátem byl v hrutově roztrhán školák Arnošt Kolář.
Ze staré školy vzniklo správní centrum obce.
V roce 1958 (28. května) postihla těžce obec bouře spojená s větrnou smrští. Přehnala se od Hladova přes Brtničku, Brodce, Kněžice a dále na Radonín. Během 3 až 4 minut bylo téměř zničeno okolí zámku, silně poškozen Větrov, Víska, Podskalí. Za své vzal zámecký park.
V následujích letech se dočkala obec nového mostu přes Brtnici. Začalo se intanzivně pracovat na vodovodu. byla vyasfaltovaná silnice přes obec směrem do Brodců a do Okříšek.
Měnová reforma z r. 1953
Obecní kronika zaznamenala ohlas této události v naší obci takto :
"1. června 1953 byl u nás zrušen přídělový systém potravin a zároveň provedena měnová reforma. Pomohla sice národnímu hospodářství, ale je třeba po pravdě říci, že mnoho našich občanů dosti poškodila, hlavně těch, kteří neměli peníze uloženy v peněžních ústavech. Za 50 starých korun byly vyměňovány 2 nové koruny. U peněž uložencýh v záložně byl přepočítací kurz příznivější.
Zemědělství v Kněžicích
Nadmořská výška katastru (536 - 633m) způsobuje, že svažitá a kamenitá pole dávají v drsném podnebí užitek jen za cenu tvrdé a poctivé práce.
Rolníci s nízkou výměrou půdy neměli prakticky žádné stroje. Obilí mlátili cepem nebo na malé mlátičce. Ještě po druhé světové válce bylo v obci několik mlátiček na ruční pohon. Dále měli čistící mlýnek na obilí, tzv. koník a jednoduchou řezačku na píci. Pole obdělávali malým pluhem, který zhotovil místní kovář, rádlo a "kolečka" kolářský mistr. Rolník měl dřevěné, později železné brány. Za dopravní prostředek sloužil "kravský vůz" vyrobený také v místě. Tažnou silou byly krávy. Obilí se kosilo ručně, hrabicemi nebo tzv. peroutkou.
Větší rolníci měli většinou pár koní, dva až čtyři ráfové vozy, obilní a travní žací stroj a drobné nářadí jako pluh "obracák", rádlo, "kolečka", kultivátor, podmítací "harku", brány, smyk nebo válec. U stodoly býval žentour. Od roku 1929 si pořizovali elektromotr, většinou do 6 kW. Každý rolník měl mlátičku buď malou vejtřasku nebo dvojčističku, někde i s lisem. Choval 3 až 4 krávy, 4 až 6 kusů jaloviny, 4 až 6 prasat, později i prasnici.
Půda byla rozdrobena, pracovalo se na patnácti, dvaceti a více polích od časného slunka až to tmy. Práce to byla těžká. Po příchodu z pole se dlouho do noci krmil dobytek. V době špičkových prací byli do nich zapřaženi výměnkáři i děti. Hospodářský výsledek nebyl často úměrný starostem. Značná část výtěžku padla na výrobní náklady : nákup a údržbu strojů a nářadí, nákup umělých hnojiv, na řemeslníky, pojištění, daně. Záleželo také na zdatnosti a na podmínkách v hospodářství. Někdy i na štěstí.
Zemědělství však poskytovalo vždy jisté hmotné zabezpečení. Proto ta touha po vlastním hospodářství.
Mez, hraniční kámen - to byly pojmy téměř posvátné. K tomu vychovávala rodina i škola.
Postupem doby se také měnily podmínky pro zemědělství. To přestávalo být tak přitažlivým povoláním. Ukazovalo se zaostávání za průmyslem. Stali jsme se svědky zajímavého jevu. Venkovská dívka považovala za štěstí, když se provdala na hospodářství, na "dům". Od konce třicátých let a po druhé světové válce se mnoho selských chlapců matně ohlíželo po družce, která by byla ochotna nést s ním tíhu zemědělského údělu. Ožehavým se stal na vesnici problém svobodných mládenců. A na zdatnosti dobré ženy závisel často osud hospodářství.
Na vesnici začalo přibývat strojů. Byly však drahé a využité pár dní v roce. Po válce tedy přišel na vesnici pomocník - traktor. Zatím byl v státních traktorových stanicích. Rolníci nechávali někdy vlastní potahy stát a dávali si vyvézt hnůj nebo pokosit obilí. Bylo také těžké využít traktorové orby a výkonných strojů na malých, úzkých, tvarově nevýhodných polích.
Přišel rok 1949, začátek kolektivizace půdy. Údobí třídního boje.
Výzva k zakládání jednotných zemědělských družstev se u značné části zemědlěců nesetkala s pochopením. Venkovský člověk se bál vstoupit do družstva z mnoha důvodů. Bylo těžké rozloučit se s navyklým způsobem života, byl strach změny. Byly obavy ze soužití s jinými lidmi, z práce v kolektivu sousedů. Byl tu také ohled na druhé a hluboké důvody citové. Na vesnici se projevovalo působení třídního boje. Uplatnil se hlavně v rozpisu povinných dodávek. Zemědělci byli rozděleni do šesti velikostních skupin. Rozpis se vypočítával podle hektarů, nikoliv však všem skupinám stejně. Větší zemědělci měli dodávky větší, nižší skupiny postupně menší. Zemědělec, který splnil povinnou dodávku, mohl prodávat na tzv. volný trh, a to za podstatně vyšší ceny. To byl právě smysl diferencovaného třídního rozpisu. Při nesplěnní povinné dodávky bylo nejmenším trestem nepovolení domácí porážky. Někteří zemědělci neporáželi i několik roků. V závažných případech, kde šlo o zjevné zanedbání povinností, byl i trest vězení. Hrozilo i zabavení majetku a vystěhování zemědělce na jiný okres. Vše podle sovětského vzoru. Tohoto krajního prostředku nebylo nikdy v Kěnžicích použito.
Léta 1949 - 1959 byla pro vesnici těžká. K vstupu do družstva se zpravidla rolník odhodlal, až když neviděl jiného východiska.
Jednotné zemělské družstvo bylo v Kněžicích založeno na ustavující schůzi 5. července 1949. Prvními členy bylo 15 malých a středních zemědělců s 55 ha půdy. Družstvo mělo jen pár koní.
Koncem léta 1951 došlo v Kněžicích k první úpravě půdy. Toho podzimu se začaly orat první meze...
Dalších několik zemědělců vstoupilo do družstva až v roce 1956. Další zbývající vstoupili do družstva v roce 1957 a poslední 1958.
14. prosince 1977 bylo vyhlášeno sloučení JZD Kněžice, JZD Opatov a JZD Předín v Jednotné zemědělské družstvo Horácko se sídlem v Opatově. Od 1. ledna 1993 se Zemědělské družstvo Horácko přeměnilo ve tři samostatná střediska Kněžice, Předín a Opatov.
V roce 1992 byly všem členům a majitelům vráceny lesy a jejich majetky vnesené do družstva byly zúčtovány.
