Použito vydané knihy Kněžice - Antonín Ondráček - Ota Pejchal
Nadšení občanů z pocitu větší svobody bylo i v Kněžicích vystřídáno údivem a zklamáním po srpnové vojenské okupaci naší země.
Kronika píše : "Hlavní přesuny vojsk se děly po silnici Okříšky - Brtnice - Stonařov - Jihlava. Přes Kněžice jely menší vojenské transporty po dvě noci. Od Okříšek ke Stonařovu se valil obrovitý tank. - Občané probuzeni lomozem vykukovali za záclonami oken. Vojenská kolona se u kostela zastavila, patrně se těžko orientuje, ukazatele směru zmizely."
Kronika poznamenává dále : "Naši občané nebyli v dramatických dnech srpna jen pasivními diváky. - O pouti byl u radnice postaven stůl s podpisovými archy. Ze střelnice zýbavních podniků byli občané rozhlasem vyzváni, aby vyložené archy podepsali. Během dvou hodin bylo shromážděno na 600 podpisů. Rezoluce byla ihned odeslána do Prahy."
Tentýž rok, v den 50. výročí vzniku republiky 28. října, byly před budovou nové školy vysazeny dvě "lípy svobody".
Po 23 letech byl na kněžické návsi opět postaven vánoční strom republiky.
V r. 1969 bylo uskutečněno nové elektrické osvětlení.
V roce 1971 se pokračovalo v asfaltování silnic. Na Větrově a ve Vísce se tím zlepšilo životní prostředí. Pro celou veřejnost pak přineslo velký prospěch vyasfaltování silnice z Kněžic do Brtnice. Začaly přípravy ke stavbě kulturního domu.
Rok 1984 je v kronice nazván také rokem přírodních katastrof. Po tropických vedrech počátkem července (až 35 stupňů) se strhla večer 12. července bouře s krupobitím. Padaly kusy ledu velikosti až slepičího vejce. Podobně tomu bylo ještě 23. listopadu. V r. 1985 se píše o "stoleté" vodě. Po deštivých dnech stoupla hladina Brtničky 21. května tak, že chybělo jen několik centimetrů a průchodnost mostu u Urbánkových by už nestačila. Zaplavena byla Šloufka, dvory, sklepy i byty. Voda z rybníka se přelévala přes hráz. Padesát nákladních aut přivezlo štěrk a kameny ny zvýšení a zesílení hráze.
Osudy kněžického zámku
Žijí ještě pamětníci, kteří sledovali z povzdálí život posledního šlechtice Eduarda Mensdorfa. V zámu za kovanou branou poblíže staleté lípy, na níž byla zbudována i vyhlídková terasa, příjžděly po pískem vysypaných cestách kočáry, později osobní automobil. Udržovaný park s písčitými pěšinami a zákoutími, s vodním bazénem, velikým skleníkem i zahradnictvím pro panstvo bylo možno vidět jen mezi tyčkami plotu. Po pěšinách se procházely hraběcí děti s německými vychovatelkami a učitelkami.
Členy hraběcí rodiny bylo možno vidět ještě v neděli v kostele při bohoslužbách. Bylo tam pro ně vyhrazené místo nad sakristií, tzv. "konky".
Mohou nás zajímat i drobnosti života na zámku, o nichž vyprávěl František Včelař, který byl na zámku řadu let domovníkem, tzv. klíčníkem :
"Od r. 1927 bydlel v zámku hrabě Eduard Mensdorf-Pouilly, člen šlechtické rodiny z Boskovic, francouzského původu. Jeho ženou byla sestra majitele brtnického knížete Collalta. od něho dostávala pravidelný měsíční příjem, tzv. apanáž ve výši 5 tisíc korun. Mensdorfové měli 8 dětí a stejný počet služebníků. Byly to dvě kuchařky, komorná, šofér, domovník, zahradník, chůva a německé a francouzské učitelky a vychovatelky. Děti se učily doma. v roce 1937 se celá rodina odstěhovala do Jihlavy..."
Dalšími obyvateli zámku byli až v r. 1944 členové tzv. Tothovy organizace. Těžili dřevo v okolních lesích. Nouze o pohonné látky nutina Němce vyrábět tzv. Tankholz. Šlo o dřevo pořezané na drobné špalíčky, které se spalovalo v agregátech na dřevoplyn. Na toto palivo jezdila nákladní auta.
"V posledních měsících války se zde ubytovala skupina tajné státní policie - gestapa", vypráví dále pan Včelař. "Na nádvoří zámku pálili nějaké papíry. Zuhelnatělé zbytky pečlevě protřásali vidlemi..."
Do roku 1948 byl zámek neobydlen. Konaly se zde různé schůze, dočasně zde sídlily třídy měšťanky ap. Po konfiskaci brtnického velkostatku v r. 1946 přešel zámek do majetku místního národního výboru. Některé místnosti sloužily za poradnu pro matky a děti.
Po založení JZD sloužily prostory zámku za skladiště náhradních dílů a sýpky. V bývalé zámecké prádelně zřízena prádelna družstevní s elektrickou pračkou. Užívali ji občané asi rok, pak si kupovali domácí pračky. V přízemí zámku byla opravna strojů, zámečnická, kovářská a kolářská dílna. Od r. 1960 zde byly kanceláře JZD. Vichřice v roce 1958 zničila zámecký park.
V roce 1963 se na zámek přijeli podívat bývalí majitelé Alexander Mensdorf a další. Provoz řemeslnických dílen, poškozené stroje a vozy a v zámeckém parku i stopy po vichřici byly nevábnou podívanou.
Novým majitelem se stalo v r. 1968 na základě smouvy místní JZD. V některých místnostech zřizuje družstvo Snaha výrobu pantoflů. Dílny se přestěhovaly do mechanizačního střediska v bývalé Ovčírně. Byly provedeny některé úpravy. Zřízena byla kuchyň a jídelna. Upravena ubytovna pro brigádníky. V r. 1972 zavedeno ústřední topení.
V obytné části zámku - dosud ve správě obce - a zbytek bývalých panských dojníků, kde byla garáž autobusů ČSAD, dostala vnější úpravu.
Z nejnovějších oprav nutno připomenout, že po zbudování zdravotního střediska došlo na úpravu okolí před celým zámkem. Je připravena parková úprava a byly opraveny starobylé pilíře bývalé brány. obecní úřad věnuji zámeckému areálu mimořádnou pozornost.
