Použito vydané knihy Kněžice - Antonín Ondráček - Ota Pejchal
Selské vozy a sáně
K základnímu vybavení zemědělce patřil dřevěný vůz "ráfák". Zhotovovali ho místní kováři a koláři z kujného železa a z vyzrálého dobře vyschlého bukového, dubového a jasanového dřeva. Protože to nebyla levná záležitost, věnoval mu zemědělec náležitou péči. Vůz tak sloužil i několik desítek let, často i dvěma generacím. Setkali jsme se s ním ještě v JZD, ať to byl prkeňák, bedňák či žebřiňák.
Tyto vozy dosloužily koncem šedesátých let. Ráfáky byly nahrazeny valníky s gumovými pneumatikami. Do dřevěného vozu snad ještě někdy záhumankář zapařáhne krávu, jinak uvidíme jeho části, hlavně kola, jako dekoraci. Ty vozy, které z nostalgie tu a tam stojí ještě pod kůlnou, propadly beznadějně červotoči. Z paměti lidí se ztrácejí i názvy jejich částí. Bylo by škoda, aby byly zcela zapomenuty, protože patřily k dennímu odbornému jazyku dřívějších zemědělců.
Užívalo se názvů českých, někdy i německých, často však zkomolených.
Hlavní částí vozu bylo kolo. Skládalo se z hlavy, špic, loukotí, ráfu a nápravy, která byla zakončena štekslí a lóniky. Předek vozu tvořila ramena, stolička, nápravník (akštuk), voplín, podjížďka, klanice, podstavky (u žebřin líšně), ardeň a oje, na jehož konci byl kovový výčnělek, zvaný formánek. Vůz musel mít brzdu (šlajf), nosič brzdy (trogl), ruku k brzdě (šlajfhulc), šandy a brzdící špalky (pracny). Zadek vozu tvořila ramena (snice), která byla spojeny svěrákem s rozvorou, zakončenou hřebem-závozníkem. Dále tam byl zadní nápravník, stolička, klanice, palečky a oka.
Nejjednodušší úprava vozu byla pro dopravu hnoje. Vůz měl jen dřevěnou desku a dvě, ale nejčastěji čtyři prkna. Desce s pevným předním a zadním čelem se říkalo koš a vůz takto vybavený byl připraven pro odvoz brambor.
Vůz v prodloužené úpravě, s delší rozvorou a žebřinami sloužil k dopravě snopů obilí a suché píce. Žebřiny tvořily rám horní (s nosem) a rám dolní. Oba byly spojeny mečíky. Žebřiny bývaly opatřeny houpačkami (boky). Kratším žebřinám se říkalo fasuňky a jezdívalo se s nimi do lesa na chvojí. Když se selský vůz rozpojil na zadek a předek, dalo se na něm vozit i dlouhé dříví (klády). Vozy povozníků z povolání měly širší ráfy. Aby se do vozu dalo zapřáhnout, byly nezbytné váhy, rozporky a držáky. Kováním váh a rozporek se říkalo kruh a cuchta. Pro pohodlí kočího býval vůz vybaven sedadlem, kterému se jinak neřeklo než "šajstrok".
V zimě a ve sněhu se ještě v padesátých letech používaly sáně. Vyráběli je opět místní kolář a kovář. Bylo třeba vybrat silnější bukový kmen s ohnutými kořeny, které vytvořily tzv. nosy. Dalšími součástmi byly přední a zadní hnátky, které byly spojeny stoličkou. Sáně doplňovala podlážka, klanice, prkna a důkladně okované oje, které bylo připevněno k saním dlouhými šrouby. Sanice bývaly okovány ráfy, které se osvědčovaly zvláště při dostatku sněhu. Když bylo sněhu málo, byly lepší nekované.
Nezbytným dopňkem saní byla železná stupačka s ozuby, na kterou si kočí stoupl a cestou z kopce brzdil. Na takových saních se v zimě vyvážel hnůj. Na vožení dřeva v lese se sáně přestavěly do "vampol". Kněžičtí formani vozili na saních i dlouhé dřevo.
Sáně na dopravu osob byly lehčí konstrukce a říkalo se jim korba.
Nezbytným doplňkem spřežení se saněmi byly rolničky, připevněné na postrojích koní.
Ledování v Kněžicích
Mezi vánocemi a Novým rokem - podle počasí i později - ožila náves cinkotem rolniček a práskáním bičů. V Kněžicích se ledovalo.
Emil Došek, kdysi řezník a nájemce místního hostince, nyní v důchodu vzpomíná :
"Ledovat se dalo, jen když led na rybníku byl dostatečně silný, aby bez nebezpečí unesl sáně naložené ledem i s potahem. Byla to práce obtížná, těžká, třebaže jsme ji prováděli za mrazivého počasí, pořádně jsme se při ní zahřáli. - Zkušenými a osvědčenými ledaři byli Alois Němeček, František Šindelář, František Komárek, Jakub Velc a jiní. Na práci byli náležitě vybaveni. Měli přiměřené oblečení a na nohou "hluky", zhotovené po domácku, na vysokých dřevěných podrážkách. Použivali pily z katru na dřevo, které měly na jednom konci dřevěné držadlo a na druhém závaží. Jimi odřezávali ledové hranolky, pomocí háků je odvalovali z vody a nakládali na zvlášť upravené sáně. Led odvážely dva páry koní. Nazpět jezdívali klusem. Bylo potřeba spěchat, aby nás nepřekvapila obleva. I tak práce trvala několik dní, někdy celý týden. Led se spouštěl do lednice po skluzavce. Jednotlivé bloky se rovnaly na sebe a skuliny se zasypály ledovou tříští. Navíc se ještě polévaly vodou. Po zmrznutí vytvořily jednolitý hranol, který sloužil k chlazení masa a piva. V průběhu roku led zvolna roztával a postupně se ze všech stran zmenšoval. Poslední kus vydržel až do podzimu."
Ledování zaniklo u nás počátkem padesátých let. Nahradila ho chladírenská technika. Zůstalo jen ve vzpomínkách dříve narozených a na stránkách obecní kroniky.
Kněžičtí formani
Toto povolání v Kněžicích velmi kvetlo. Vedle formanů z povolání působili i tzv. furberkáři. Menší a střední zemědělci si v zimě nebo v údobích, kdy bylo na polích méně práce, přivydělávali formankou.
Formani vyjížděli denně ráno s vozy "klaďáky" k lesu. Z pasek nejdříve vytahali - našráfovali - klády a naládali. Menší kusy ručně, větší hasáky, sochory a venháky a někdy po návalech i koňmi. Pak jeli do Kněžic na pilu k Brettschneiderům, někdy do Jihlavy, nejčastěji do Okříšek na pilu nebo na dráhu. Na zpáteční cestě se zastavili v Okříškách u Oberreitrů, osvěžili se a na pokrmili koně.
Náklady dřeva byly obdivuhodné. Na pár koní to bývalo 5 až 6 metrů dřeva. Pamětníci dosud vzpomíndají na scnény při vlečení těžkých nákladů do Hor. Rekordní náklad vezl kdysi věhlasný povozník František Nešpor, č. 96, kdy jediné dřevo mělo 9,18 krychlových metrů. Pomáhal mu nakládat Viktor Syrovátka a Karel Paznocht. Do Okříšek dřevo skutečně dovezl, ale do Hor ho táhly tři páry koní.
Na formance nikdo nezbohatl, ale pro některé to bylo celoživotní povolání. Byli to především příslušníci rozvětvené rodiny Syrovátků - Viktor, Miloš, jeho otec Ludvík a František, kterému říkávali Franci. Z menších zemědělců se věnovali povoznictví Antonín Nešpor, Karel Paznocht, František Šindelář a Josef Velc. Na "dlouhý" jezdívali také u Partlů, Nestrojilů, Divišů pod farou a jinde. Z lesa se nevozily jen klády, ale i kůra na tříslo a "brusný" do papírny.
K formanství bylo zapotřebí kus opravdového chlapství, fortele, obratnosti a síly. Soumrak povoznictví nastal počátkem padesátých let příchodem motorizované dopravy.
Zajímavé jevy v životě obce
Do konce 2. světové války a mnohdy ještě po ní měl život zemědělské obce své zvláštní rysy. V Kněžicích souvisely značně se zemědělstvím, spojovaly obec také s ostatním světem.
Byla zde běžná venkovská řemesla. Někteří chalupníci měli řemesla dvě. V létě byli zedníky, v zimě chodili do lesa na drva. Jen několik desítek dělníků pracovalo na pile a v brusírně.
Vedlejší činnost při zemědělství provozovali handlíři. Obchodovali s dobytkem, původně hlavně s volky, později se zaměřili na koně. Chodívali na dobytčí trhy až do Hustopečí a Moravských Klobouků. Kupovali jednoletá a dvouletá hříbata, zaučovali je k tahu a tím je zhonocovali. Zaučené s výdělkem prodávali. Nikdo ovšem nezbohat. Vedle odborných znalostí a obchodních schopností se tu uplatňovalo i kus vášně, druh sportu. Mezi kněžickými handlíři měli své postavení rolníci Diviš z čísla 30 a Karel Paznocht z čísla 9.
Do Kněžic přicházeli také lidé odjinud. Provozovali obchod, některá řemesla nebo tu hledali zdroj své dočasné obživy.
Se zemědělstvím souvisí příjezd kolomazníka. Na dřevém trakři vozil kolomaz na vozy, mazadla na boty a postroje a leštící krémy.
Zvěrokleštič čili miškář byl pravidelným návštěvníkem. Tehdy hospodáři chovali na maso nebo k tahu výhradně volky a dávali proto mladé býčky kleštit (kastrovat).
Přicházeli agenti nabízející hospodářské stroje, hlavně odstředivky na mléko. Vnucovali i pícní vápno a jiné přípravky pro dobytek. Hospodáři však mívali často trpké zkušenosti.
S dobytkem se obchodovalo jinak než dnes. Řezníci sami přicházeli k hospodářům. Už na zápraží hlasitě volali :"Co na prodej?" Prasata i hovězí dobytek se prodávaly "kupecky", to je bez vážení, odhadem. Často se dlouho a úporně smlouvalo.
Pro vejce a máslo si chodily vajíčkářky. Nakoupené zboží naložily do dřevěných nádob, tzv. pantovnic a odnášely je na zádech pěšky do města.
Obchodovalo se se selaty. "Prasečkáři", nakupovali selata na Znojemsku a Jaroměřicku. Přiváželi je na bryčce tažené koněm a prodávali. V Kněžicích byl znám svým obchodnickým nadáním a výřečností brtnický obchodník Brychta.
Z Rokytnice přicházeli sítaři. Nabízeli síta, řitice všech velikostí. Dokud bylo málo mlátiček, bylo toto zboží potřebné.
Z řemeslníků byli rádi viděni sklenáři, kteří nosili tabulové sklo v dřevěné krosně na zádech. Zemědělství dávalo příležitost k práci přicházejícím sedlářům, opravujícím postroje, ale také košíkářům a opálkářům.
Vápeník přivážel koňským povozem náklad vápna. Do všech stran volal hlasitě : "Váp, váp!" Lidé chodili s pytli a kupovali.
Mezi přijíždějícími zelináři vládla na návsi tvrdá konkurence. Zato bývala zelenina vždy čerstvá a levná. Před druhou válkou se objevoval okurkář. Semotán. Invalida s dřevěnou nohou měl na voze, taženém spřežením mul, otevřené škopky s kyselými okurkami. Zpěvavým hlasem volal : "Kyselé okurky, taky cibuličku, cibuli!"
Vesnická stavení navštěvoval dříve vlasař, který vykupoval ženské vlasy. Kartáčník odebíral od hospodářů koňské žíně a vyměňoval je za kartáče.
Kněžice byly trhovou obcí se čtyřmi výročními trhy. O jarmarcích přijížděli trhovci, postavili plátěné boudy a prodávali různé zboží. Cukrář nabízel turecký med a jiné sladkosti. to bylo na návsi. Za mostem u potoka, kde se říkávalo na tržišti - dodnes se ten název udržuje - se kupoval a prodával hovězí dobytek.
Ještě ke konci první republiky do Kněžic chodili žebráci. Starší a nuzně oblečení lidé klepali na dveře a prosili o almužnu nebo kousek chleba. Bývali většinou z Brtnice. Hráli někdy na flašinet, kolovrátek čili vergl. Někdy se objevil "lepší" žebrák. Na vozíku taženém psem měl orchestrion, papoušek v kleci vytahoval zájemcům za úpaltu "planety.
Tři nebo čtyři potulní hudebníci, šumaři, obcházeli stavení a hráli. Podobně později mladší trampi s kytarou.
Koledníci o vánocích a Třech králích navazovali sice na lidové tradice, ale také vztahovali ruce.
O lidi, kteří upadli do bídy a nemohli pracovat, se musela postarat obec. Občané byli povinni poskytovat jim oběd. Dělo se tak po řadě neboli pořídkou. Odtud název "pořídkář".
Ze Slovenska přicházeli dráteníci. V krosně na zádech měli plechy a nářadí, spravovali a flikovali hrnce a nádobí. Byli většinou rádi viděni. Ze Slovenska chodili také "gráni". Prodávali po domech tkaničky, hřebínky, peněženky, zrcátka, břitvy a jiné drobnosti. Zboží nosili před sebou v proutěném koši na řemenu. Slovenské ženy nabízely papriku, majoránku a jiné koření. Pro děti nabízely pamlsek sladké dřevo (lékořici), pro domácnost měly hlavně starší obchodnice mleté hrušky - prachandu.
V Kněžicích se zastavovali někdy kočující cikáni. Tábořili "V ďamách" za vsí nebo u potoka u mostu. Na vozech pod plachtou, tažených nuznými koníky, se tísnily rodiny s mnoha dětmi. Žili většinou z žebroty, hádání z ruky, ale také z drobných kráfeží. Někteří se věnovali i handlířství v koních.
Událostí roku byla vždy pouť. Zábavní podniky "komediantů" byly chudší - kolotoč, střelnice, houpačky. za točení kolotoče se venkovští kluci směli zadarmo svézt.
Obecní vodovod
Zdrojem pitné vody v Kněžicích bývala dříve obecní studna na návsi u kapličky, tzv. "haltýř". Odtud se voda nosila v putýnkách, vědrech (často dvojitých, zavěšených po obou stranách těla na tzv. váhách přes ramena), vozila se v soudcích na kárách nebo v "lejtách" na voze. Z domácích studní se nabírala okovy, háky, rumpály, pak ručními pumpami, později se voda čerpala i elektrickými darlinky.
Touhou občanů byl společný vodovod.
První pokus byl v roce 1937 a1938. Pro finanční potíže se vodovod neuskutečnil. Druhý pokus v roce 1957 dokázal, že pramen je nedostatečný a z projektu opět sešlo.
Třetí nadějný pokus využít vydatného pramene v Kobylencích stihl stejný osud.
Vodovod se začal budovat až v roce 1961 v tzv. "Akci Z" a budoval se více než 25 let.
Vodovod však žádal zančnou údržbu a odstraňování technických závad. Obtížné odstraňování "vzdušných pytlů", stoupající spotřeba vody a její nevyhovující kvalita z povrchových zdrojů vedly k hledání pramenů a zásob v hlubokých a stálých proudech. Kritický nedostatek vody se řešil dovozem pitné vody v gumových vacích na nákladních autech nebo valnících.
Po roce 1974, po geologických průzkumech, se tak umožnilo rozšíření vodovodní dítě.
K tomu bylo nutno vybudovat úpravnu vody, nové vodojemy a instalovat veškerá technická a další zařízení. To se dělo v roce 1976 a 1977.
Koncem roku 1983 převzal celý obecní vodovod pod svou správu třebíčský podnik Jihomoravských vodovodů a kanalizací.
Malé zastavení v běhu času
Čas a s tím všestranný rozvoj běží rychle. I v Kněžicích se změnil způsob života.
Několik údajů z obecní kroniky z konce třicátých let stojí za zamyšlení :
Zaměstnání
nebylo snadnou žáležitostí. Čteme : ...zbýval často jen les, těžká, špatně placená práce při ruční těžbě, trakař na dřevo a v zimě sáňky - samotížky. Ženy nosily roští a trávu nebo i drobné soušky na zádech. Musely za to chodit na lásku, neplacenou práci. Vdova 6 dní, rodina 12 dní v roce.
Průměrné mzdy v Kněžicích a okolí :
brusírna skla - v letech 1930-35 - 80 Kč týdně
1935-40 - 120 Kč týdně
stavitel Skála v Okříškách - 3 Kč na hodinu
panský les - v těžbě dřeva - 3 až 10 Kč denně
mlýn a pila v Kněžicích - 2 Kč na hodinu
statek Ed. Wieseho - muž 1 Kč/hodinu (bez stravy)
žena 0,70 hal./hodinu
denní mzda za výpomoc u sedláků - muž 10 Kč se stravou
žena 6 Kč se stravou
Strava
byla prostá. Šetřilo se. Převládaly brambory a jídla z bramborového těsta - bramborové a hnětené placky, knedlíky, tašky s mákem, škubánky, bramborová kaše, hrách, kroupy, vdolky, bulgárky, fleky do mléka, šulíky, flíčky se zelím, pražené šišky, kroupková, nastavovaná a krupičná kaše. Z polévek bramborová, sklenná, kyselá, zasmažená a kyselka se zelím zvaná kapusta. Maso a buchty byly jen v neděli, ne však všude. Bílé pečivo bylo spíše pamlskem...
Oblečení a obutí
také skromné. Všední šaty byly plátěné, pak cajtkové. Sváteční - štofové - byly jen jedny. Právě tak i boty, více se chodilo naboso. Dřevěné pantofle - santále - měly kožený okraj. Všechno zhotovovali místní řemeslníci. Koncem prvé republiky se situace zlepšila strojovou výrobou zlínského Bati, prostějovského Nehery nebo Rolného. Jejich velké reklamní tabule byly i v Kněžicích.
Bydlení
už dnes u nás těžko najdeme v původním stavu. Dlouhá stavení, jejichž větší část sloužila hospodářství, se štítek a s okny "seknice" na náves už nenajdeme. Před jejich přestavěním na moderní obytné domy tu bývaly ještě do nedávna výměnky, zpravidla o jedné místnosti. Kněžice měly ještě před válkou chudobinec v čísle 157, kterému se říkalo "na sejpkách". Kdysi to bývala farní sýpka, dnes moderně zařízení obytný dům.
Tolik výňatky z kroniky.
Kněžické hospody, obchody, řemesla a živnosti
Hospody
Útulná místnost s nízkým stropem, prosycená pivním pachem a tabákovým kouřem. Na stěnách obrazy Jana Žižky, Jana Husa a Jiříka z Poděbrad. V rohu místnosti šenk, pult se zahrádkou s policí a sklenicemi a džbánky, soudky s dřevěnými kohoutky s nápisy rum, punč a brandy. Hned vedle velká hrací skříň - orchestrion. Hodil se do ní peníz, zatočilo klikou a ozvaly se břinkavé zvuky pochodů a vlačíků. Byl to zájezdní hostinec u Urbánků.
V domě číslo 49 bývala hospoda u Zemanů. Chodili do ní jen páni - pan řídící, pan farář a mlynář Doubek. Byla tam taky kuželna.
V čísle 55 byla hospoda u Novotnů, od r. 1911 u Urbánků. Zde se pořádaly i zábavy, bály a hrálo se i divadlo. Byl tu i řezník a taky se tam vyvářelo. Proti hospodě, v kůlně u potoka byla kuželna. Hostinec u Urbánků byl zájezdní, proto před ním blíže kuželny stávaly jesle pro krmení koní. Tento hostinec byl v provozu do roku 1952.
V domě číslo 114 byla hospoda u Antonínů. Spíše šlo o nálevnu při obchůdku se smíšeným zbožím.
Ve Vísce číslo 22 bývala kdysi hospoda u Setvínů, později u Kalendů a naposled u Dohnalů. Chodili tam hlavně z Vísky a říkalo se tam v Batalioně. Při hospodě bývala také kuželna. Provoz zde skončil v roce 1956.
Na návsi v čísle 131 byl koncem minulého století obchod a nálevna, spíše kořalna u Tomanů, pak podle majitele u Široků a u Budsků. Kořalna skončila asi v roce 1921.
V domě číslo 24 bývala hospoda u Leixnerů. Kolem r. 1895 se majitel odstěhoval a hospoda znikla.
Hospoda u Koudelů byla v čísle 58, po požáru byl hostinec přemístěn do čísla 57 k Leixnerům. Byl v provozu do r. 1930.
Obecní radnice v čísle 51 byla zároveň živým hostincem uprostřed obce. Pronajímala ho obecní rada ve veřejné dražbě. Vystřídali se tu různí nájemci : Leixner, Kadlec, Nováček, Košler, Piarek, Josef Kremlička, r. 1924 Adolf Došek, r. 1927 Jaroslav Škorpa, r. 1936 Jaroslav Padrnos, r. 1939 Emil Došek, r. 1947 Antonín Hladký, roku 1949 Jaroslav Škorpa. V tomto roce převzal hostinec Jednota. Od r. 1952 byl vedoucím pohostinství Emil Došek, od r. 1955 Jaroslav Rygl, od r. 1970 Františka Krupicová. Od r. 1984 byl vedoucím Lubomír Hons.
Obchody
I v Kněžicích se říkalo "kvelby". Při otevření dveří zazněl houpjící se zvonek. V paměti starších utkvěl vzhled krámu. Za dveřmi sud s petrolejí, jinde škopek se švestkovými povidly. Kolem pultu a stěn pytle s moukou, krupicí, kroupami, rýží, jáhlami. Na policích koření, droždí, cikorka, mýdlo, sůl a hned vedle biče, hřebelce a jiné hopodářské potřeby. Vzadu homole cukru v černém tuhém papíře. Na pultě v plechovkách tvrdé bonbony. Na železné tyči kola salámu.
Kde se kupovalo v Kněžicích?
V čísle 103 u Antonínů - smíšené zboží a nálevna. Od r. 1920 družstevní konzum Vzájemnost-Včela. Zrušen r. 1922.
V čísle 131 u Tomanů - smíšené zboží, nálevna. Další majitelé byli Široký, Budský, od r. 1922 František Petrák, od r. 1936 Jaroslav Poledna. V roce 1950 převzala obchod Jednota. Od r. 1959 prodejna průmyslového zboží, vedoucí Jar. Poledna.
V čísle 122 u Leixnerů (u Flajšniků) - smíšené zboží od roku 1880 do r. 1945.
V čísle 42 u Špalků - smíšené zboží do konce 19. století.
V čísle 53 u Baborů - smíšené zboží v letech 1896 až 1946.
V čísle 91 u Škorpíků - od r. 1880 krupařství a pekařství. Po prvním majiteli Ladislavu Škorpíkovi přišel František Škorpík. V r. 1939 převzal živnost Pavel Blažek.
V čísle 118 u Kunců - pekařství a krupařství. Zrušeno r. 1940.
V čísle 14 konzum Vzájemnost-Včela - smíšené zboží. Vedoucím byl Antonín Hons, od r. 1937 František Pařízek, od r. 1970 Zdena Vejmělková. V r. 1959 změna na samoobsluhu. Od r. 1972 sloučena s řeznictvím. Vedoucím byla Blanka Kružíková.
V čísle 24 od r. 1949 prodejna Jednoty "Oděvy a látky". Prvním vedoucím byl pan Věžník, po něm paní Pouzarová.
V čísle 202 od r. 1950 prodejna Jednoty "Maso a uzeniny". Do zrušení prodejny v roce 1972 je vedl Emil Došek.
Od r. 1976 je v provozu prodejna průmyslového zboží na návsi. Ve funkci vedoucích se vystřídali Josef Fučík, Miroslav Machovec, Jiří Vítek, Vlasta Macková.
Od r. 1988 otevřena nová prodejna na sídlišti Boroví. Vede ji Božena Valíková.
Řemesla
Kováři
V čísle 92 bývala od nepaměti obecní kovárna. V polovině minulého století ji koupil kovář Jan Fic z Brodců. Řemeslo se zde provozovalo do roku 1958. za tu dobu se v kovárně vystřídaly čtyři generace Ficů - tři Janové a Ludvík. Dříve zastupoval kovář i zvěrolékaře. Radil při nemocech dobytka a při černé moči koní pouštěl žílou krev. V roce 1880 byli ve vsi jen 4 koně, před druhou světovou válkou víc než 100.
V čísle 113 byl před sto lety kovář Antonín Šenekl.
V čísle 67 postavil r. 1934 mladý kovář František Salát dílnu, brzy nato však zemřel. Za druhé války v ní pracoval Ladislav Seman. Toho pak vystřídal Jan Diviš. V r. 1948 byla živnost zrušena.
Koláři
V čísle 54 provozoval řemeslo Bartoloměj Suchna, po něm jeho syn Tomáš Suchna, který padl v první válce.
V čísle 16 pracoval Jan Suchna. Jeho úmrtím v roce 1946 živnost zanikla.
V čísle 32 působil do roku 1911 kolář Alexandr Komárek. Pracoval jen pro panský dvůr.
V čísle 102 byla od r. 1926 až do r. 1957 známá kolářská dílna Františka Špačka. Byla vybavena stroji, dokonce horizontální pilou.
V čísle 54 v nájmu a pak v čísle 183 ve svém měl kolářskou dílnu Stanislav Veleba. Pracoval tam od r. 1928 do r. 1948.
Truhláři
V čísle 94 působil před 100 lety truhlář Frant. Dvořák.
Ve Vísce č. 10 František Plavec, v čísle 80 Evžen Plavec.
V čísle 123 na Větrově působil od r. 1933 mistr truhlář František Obrdlík (zvaný majstr). Po jeho smrti v r. 1939 vedll živnost František Píša. Živnost zrušil v r. 1950 a odešel pracovat do průmyslu.
V čísle 54 a později v čísle 105 truhlařil Jindřich Obrdlík. Pracoval až do r. 1957.
V čísle 170 provozoval od r. 132 truhlářství Antonín Kružík st.
V čísle 129 pracoval Antonín Kružík ml. (zvaný čibuk), který převzal živnost po svm otci r. 1938 a vedl ji šest roků.
Ševci
Koncem 19. století působili u nás obuvníci :
V čísle 97 Jan Tůma, v čísle 7 Jakub Ampapa, v čísle 5 jan Rajchl. Živnosti zaanikly smrtí majitelů.
V čísle 15 provozoval obuvnictví Jindřich Obrdlík, vystřídal ho Adolf Kohout. Tato živnost ve Vísce zanikla v r. 1970.
V čísle 26 spravoval boty za první republiky Jan Diviš.
V čísle 102 v době okupace až do r. 1948 ševcoval Emerich Marek.
Sedlářské řemeslo provozoval v r. 1946 - 1947 Jaroslav Sedlák.
Krejčí
Na přelomu století byl v čísle 29 krejčí Jan Hons, v čísle 61 dámský krejčí Martin Diviš. Na Větrově v čísle 72 pánský krejčí Josef Konfršt až do své smrti v r. 1934.
V čísle 49 od r. 1934 do r. 1950 měl krejčovskou dílnu pánský krejčí Viktor Plavec.
V čísle 12 byla od r. 1937 do r, 1949 dílna Ladislava Koreše.
V čísle 168 provozoval dámské krejčovství od r. 1928 až do sedmdesátých let Alois Hons.
Řezníci
Řeznictví provozovali především nájemníci radnice v č. 51.
V č. 57 pracoval řezník Ed. Leixner od r. 1914.
V č. 202 řezničil od r. 1927 Adolf Došek, od r. 1935 jeho syn Emil Došek. Tato provozovna přešla pod Jednotu, skončila v r. 1972.
V čísle 94 působil v době od r. 1923 do r. 1940 Ant. Rygl.
V čísle 55, kde byl rovněž hostinec, řezničil od r. 1911 do r. 1920 Čeněk Urbánek.
Zámečnictví
V čísle 167 bylo v době 1930 až 1968 zámečnictví Josefa Kousala. Prodával náhradní díly k jízdním kolům a byl zástupcem různých továren na hospodářské stroje.
V čísle 120 pracoval jako samostaný strojní zámečník Josef Špaček. Působil tu v letech 1947 až 1958.
V čísle 11 měl zámečnictví František Obrdlík v letech 1944 až 1947.
Pekaři
V čísle 92 vedle kovárny působil do 1. světové války Ignác Hrnčíř. Na firemní tabuli měl nápis "pecnář". Pekl jenom chleba.
V čísle 29 v téže době pekl Leopold Hons.
Ladislav Škorpík měl živnost zprvu na čísle 77, od r. 1913 v nové pekárně v čísle 91. Pokračoval tam František Škorpík, od r. 1939 Pavel Blažek. provoz zde skončil r. 1949.
V čísle 118 působil v první republice a do r. 1940 Adolf Kunc.
Soustružníci
V Kněžicích působili v minulosti ve větším počtu soustružníci dřeva, tzv. špičkaři. Z jegelitu a dřeva bádenské višně vyráběli kuřácké potřeby.
V čísle 24 to byla v první republice dílna Josefa Kaplana, Karla Hrnčíře, Váslava Veselého, Jana Šenekla, Josefa Kružíka. Po likvidaci dílny v roce 1935 pracovali doma a práci odváděli závodům Zima a Dlouhý v Brtnici. Z této doby se připomínají ještě špičkaři Jan Kovář Víska 6, Václav Havlíček č. 38 a Viktor Havlíček číslo 20.
Autodoprava
Od r. 1928 existovala soukromá autobusová doprava na lince Kněžice - Jihlava. Provozovatelem byla Berta Tkadlecová, řidičem byl její muž Josef Tkadlec (do r. 1935). Od r. 1936 do r. 1949 jezdil autobusem jednou denně František Holcman.
Osobní autodopravu provozoval ve třicátých letech Josef Kousal z čísla 167. Jezdil ještě po válce.
Nákladní autodopravu měl od r. 1932 až do r. 1949 František Obrdlík z čísla 11.
Hrobařství v Kněžicích
Zmiňujeme se o něm až na samém konci přehledu řemesel a živností. Tato služba je také občanům poskytována jako poslední. Pohřby kremací jsou zatím v naší obci vyjímkou.
Za první republiky byl dlouholetým hrobařem Josef Koreš z Větrova čílo 78 (u Cihlářů). Od roku 1937 vykonával práci hrobníka Josef Karafiát, povoláním tesař. Dělal ji s vážností a úctou k zemřelým. Hrobařství převzal v roce 1978 jeho syn Oldřich Karafiát a vykonával je, pokud mu to dovoloval zdravotní stav do roku 1986. Dalších pět let se nenašel v obci nikdo pro tuto službu. Hrobařské práce zastávali v Kněžicích občané ze Stonařova, Suché a Prostředkovic.
V současnosti se této služby ujali kněžičtí občané Zdeněk Partl č. 272, Zdeněk Obrdlík č. 23 a Martin Diviš č. 30. Hřbitov je ve správě obce.
