Použito vydané knihy Kněžice - Antonín Ondráček - Ota Pejchal
Předválečné období
Na jaře 12. - 13. března 1938 zabralo hitlerovské Německo sousední Rakousko. Nebezpečí hrozilo i nám.
Při částečné mobilizaci 21. května 1938 bylo povoláno 12 hochů, kteří ihned narukovali. Připravovalo se zatemňování oken a nacvičovala se tzv. civilní protiletecká ochrana (CPO).
23. září 1938 ve 22 hod. 30 minut byla rozhlasem vyhlášena všeobecná mobilizace muží do 40 roků věku.
Kronikář o tom píše :
"V sobotu ráno se všichni naši mužové těžko loučili se svými rodinami...ale šli rádi ochotně, aby bojovali za svou drahou vlast... Poněvadž vojsko potřebovalo přípřež, musela naše obec poslati do Jihlavy asi 10 koní, takže zde zůstalo mnoho domů bez potahu a mužských sil. Už předtím bylo povoláno z Kněžic asi 20 evidenčních koní... Poněvadž k válce nedošlo, vracelo se pomalu mužstvo domů. Na zpáteční cestě byla v Kněžicích ubytována pěší muniční kolona a dělostřelecká kolona s asi 30 koňmi. Vojsko toto zde bylo k prospěchu, poněvadž pomohlo konati polní práce lidem, kteří měli svůj potah a lidi narukovány, seli, brambory vybírali, orali a pomohli tyto práce dokonati. Byli zde asi 14 dní. Pak odjeli do Ruziny, kde byli rozpuštěni. Také naši koně byli propuštěni a i mužové se vraceli pomalu domů."
Tolik kronika obce Kněžice.
Žijící pamětník mobilzace vypráví :
"Po návsi bylo živo, branci chodili ve skupinkách, nálada téměř veselá. Příští nocí projížděly Kněžicemi směrem k Opatovu pluky vojsk. - Potom nám odvedli koně. Na výpomoc nám pak půjčovali koně i s kočími vojenská správa. Kočí byli Maďaři. První byl číšník a podle toho jeho práce na poli vypadala. Druhý byl deputátník, pracoval dobře. Měli výborné koně. Když jednou orali s tatínkem Zákop, přejeli ho "harmins hárum", to je 33x. - Největší strach byl z plynové války. Připravovali jsme se poctivě. Co nás učitel Lichka naproháněl po brtnickém katastru! Koupili jsme si baterku, kapesní nůž a provázek, jak se nám ve škole doporučovalo."
12. června proběhly ještě obecní volby. Z farnosti odešel začátkem roku farář p. Hlaváč, krátkou dobu zde pobyl P. Šula a po něm nastoupil na dlouhá léta farář P. Antonín Chroust.
Důsledkem politických změn ve státě po Mnichovu byly i u nás utvořeny dvě politické strany. To se však už schylovalo k březnové okupaci.
15. březen dolehl i na Kněžice. začaly platit německé zákony, jezdilo se vpravo, jedna marka stála 10 korun. Škaredé březnové ráno bylo po celé zemi. Mnozí z Kněžic mohli v Jihlavě vidět, jak němečtí vojáci skupovali za své marky různé zboží a posílali je domů. Za marku dostali 50 rohlíků nebo kilo salámu.
I v této nastalé těžké době se představitelé obce usilovně starali o zřízení měšťanky u nás. Ani na kostel se nezapomínalo. Na podzim byl vymalován a pokryt plechem.
Válečný režim
Citujeme z obecní kroniky :
"V roce 1939 přišlo na obec mnoho vyhlášek týkajících se výživy obyvatelstva, výstrahy ohledně pobuřování. - Taktéž v naší obci obyvatelstvo je varováno, aby se uvarovalo politického mluvení a konání, proti čemuž jsou velké tresty."
Po vypuknutí války proti Polsku 1. září 1939 byly zavedeny lístky na potraviny, mýdlo a jiné zboží. Z Kněžic bylo německou armádou odvedeno 5 koní. Od 1. ledna 1940 stanoveny povinné dávky v zemědělství. Do 15.3.1940 se měly odevzdat ohlášené zásoby obilí. Na vozech musely být čitelné cedulky se jménem majitele a v zádi vozu upevněny červené stopky.
V noci z 24. na 25. březen bylo v Kněžicích vidět velkou polární záři.
Za zmínku stojí, že v noci po atentátu na Heydricha 27. května 1942 po několik hodin pátralo gestapo ve spisech i ve skutečnosti po osobách s přechodným pobytem, po občanech na dovolené a po lidech nepřihlášených. Pátrání bylo bezvýsledné.
V roce 1943 se dále stupňovalo válečné hospodářství ve všech směrech. Předzvěst konce války jsme v Kněžicích viděli koncem roku 1944, kdy sem přijely skupiny tzv. "národních hostů". Byli to lidé, často slovanského původu, kteří prchali před frontou z území lužického a polského (Opolí, kozlí aj.), protože se hlásili k Němcům. Byli ubytováni i v rodinách. Někteří trochu pomáhli v zemědělství. Bylo to však období jen krátké.
Rodina hraběte Mensdorfa-Pouillyho se již před začátkem tohoto období (1937) odstěhovala do Jihlavy, kde bydlela do konce války. Zámek zůstal neobydlen, zůstalo zde jen několik zaměstnanců. Správu vedla kancelář knížete Collalta v Brtnici.
Po odsunu židovských majitelů mlýna a pily byl ustanoven německými úřady nuceným správcem J. Krawany z Jihlavy. Byl odvolán, když podnik získal Němec Ernst Zatočil. Byl pokládán od 26 zaměstnanců za odborníka, který dal vydláždit nádvoří, pořídil nákladní automobil na pohon plynem z pálícího se bukového dřeva apod. Květnové dni 1945 jeho činnost ukončily.
Právě tak skončilo i hospodaření Eduarda Wieseho na zbytkovém statku, který mu byl prodán v roce 1925 při pozmekové reformě po první světové válce.
Doba války a okupace
Doba německé okupace našich zemí a druhá světová válka měly svůj ohlas a důsledky také v naší obci. Dolehly sem známé jevy a opatření okupační protektorátní správy. Starším občanům nevymizí z uší tři krátké a jeden dlouhý úder bubnu - znělky britského rozhlasového vysílání. Za zatemněnými okny a zamčenými dveřmi se scházeli u příjímačů sousedé a důverní přátelé, a vzájemně se povzbuzovali, lekali se bleskových nacistických postupů a radovali se z vojenských úspěchů Spojenců. Za poslech cizího rozlahlasu se trestalo "dlouhodobou káznicí a v závažných případech i smrtí", jak to hlásal štítek, který musel být připevněn na vypínači rádia. Také u nás muselo být z přijímačů odstraněno zařízení pro příjem krátkovlnného vysílání. Lidé se občas zastavovali uprostřed práce a naslouchali temnému dunění detonací za náletů na německá města. Později se nad Kněžicemi objevovaly velké svazy bombardovacích letadel. Svítily ve výšce jako stříbrné křížky a hukot jejich motorů prostupoval celá stavení.
Jako daň válce a této hrůzné době přinesli i naši občané duchovní, hmotné i životní oběti.
V obecní kronice čteme jména :
Bohumír Salát - popraven v Berlíně r. 1943
Alois Salát - zahynul v Osvětimi roku 1943
Adolf Došek - zemřel po zranění při partyzánské akci v květnu 1945 při trestné výpravě Němců
Jiljí Plavec - zabit při náletu na Plzeň r. 1945
Rodiny Ivana a Roberta Brettschneiderových - čtyři dospělé osoby a čtyři děti - zahynuly v nacistických táborech jako oběti rasového teroru
Pavel Stehlík - zahynul v totálním nasazení v Německu
Alois Salát, brusič skla, byl udán gestapu jako simulant a živel štítící se práce. Bylo to udání křivé. Nemohl pracovat pro nemoc. Prodělal tyfus a onemocněl tuberkulózou. Na takové případy měl Hitler řešení : vyhlazovací tábor. Před vánocemi 1942 je Alois Salát zatčen a vězněn v Kounicových kolejích. V únoru 1943 je doprtován do koncentračního tábora v Osvětimi. V dubnu 1943 tam umírá v plynové komoře. Bylo mu 30 let.
Adolf Došek, bývalý řezník, byl s několika lidmi v hostinci na radnici. 6. května 1945 přijela obrněná auta s německými vojáky. Při střelbě se všichni běželi schovat přes dvůr do sklepa. Jako poslední utíkal i Došek. Protože velmi špatně slyšel, nereagoval na výzvu "halt". Německá kulka se odrazila o dlažbu a zasáhla ho do nohy. Způsobila velmi zlou ránu ve stehně. Druhý den Adolf Došek zemřel v jihlavské nemocnici. Bylo mu 73 let.
Jiljí Plavec byl brusičem skla. Pracoval v Plzni, kde žil s celou rodinou. Při náletu amerických letadel na Škodovku v noci ze 16. na 17. února 1945 zasáhla letecká bomba prchající lidi, mezi nimi i celou Plavcovu rodinu. Následky byly hrozné, zahynuli všichni. Nebylo ani co pohřbívat. Jiljímu bylo 25 let. Jeho matka, domkářka žijící v Kněžicích vzpomíná, jak k ní byli vždycky hodní.
Židovské rodiny bratrů Ivana a Roberta Brettschneiderových byli majiteli mlýna a parní pily v Kněžicích. jejich dětem, dceři Evě bylo 10 let a třem chlapcům Ernovi, Františkovi a Jiřímu od 11 do 15 let. Počátkem války byli všichni vystěhováni ze mlýna a bydleli nějaký čas na bytě. Nepomohlo, že Robert Brettschneider se dal pokřtít v kostele. Občanům bylo zakázáno stýkat se s nimi. V roce 1940 byli odvezeni patrně do Terezína a odtud od koncentračního tábora. Konce války se z nich nikdo nedočkal, všichni zahynuli v planových komorách nacistů.
Pavel Stehlík zahynul v totálním nasazení v Německu, přišel o život při pádu z jedoucího nákladního auta. Do Kněžic se vrátily k pohřbu jen jeho tělesné pozůstatky.
Během války byli zatčeni gestapem a vězněni členové učitelského sboru : řídící učitel Karel Obrdlík a učitel Karel Marvan.
V Praze byl nacisty umučen úředník statistického úřadu JUC. František Obrdlík. Má hrob na kněžickém hřbitově.
Okupace a válka zasáhly tvrdě i do života některých spoluobčanů.
Bohumír Salát, vyučený zámečník, byl pro svou lásku k letectví přijat po vojně do pilotní školy. Osudné události v naší zami však všechny nadšené plány překazily a Bohumír Salát se ocitl na práci v "rajchu". Bylo známo, že v Anglii létají a bojují i naši letci. Jako člen ilegální organizace vydává se s tajnými plány letecké továrny v Berlíně na cestu. Na rakouském území je vašak hlídkou zatčen spolu s dalším kněžickým občanem stejného jména, Jaroslavem Salátem. Křížová cesta nacistickými vězeními přivedla oba Saláty a další společníky před soud, který 23. března 1943 vynesl ortel : trest smrti sekyrou pro všechny.
Bohumír Salát ve snaze zachránit kamarády, vzal všechnu vinu na sebe. Tak se stalo, že se Jaroslav Salát po válce vrátl z koncentračního tábora a mohl vydat podrobné svědectví o statečnosti Bohumíra.
Dne 30. července 1943 umírá Bohumír Salát ve věznici Ploetzensee v Berlíně pod ostřím gilotiny. Bylo mu 23 let. Prezident republiky mu udělil Čs. válečný kříž 1939 - in memoriam.
Jaroslav Plavec z Vísky č. 13, který u firmy Ampapa v Okříškách pracoval s dalšími na výrobě oken a dveří pro německou armádu, byl zatčen a odvezen. Podnik prý neplnil plán. Místo údajné lékařské prohlídky odjel s řadou jiných z jihlavského nádraží přes Prahu a Berlín až do Štětína. To už věděli, že se stali nedobrovolnými příslušníky tzv. Tothovy organizace - polovojenské jednotky nacistů.
Už ve Štětíně bylo zle. Vyhrožování a jednání jako v koncentračním táboře. Nakonec byli naloděni a odpluli do norského hlavního města Oslo. V další cestě na sever do Trondheimu se dostali až za polární kruh. To bylo v roce 1942. Spolu s Poláky a Rusy se pracovalo za nepředstavitelných podmínek. Snad je při životě zachránilo, že směli chytat ryby v mořských zálivech. V roce 1944 se podíval na povolení domů. Protože se návrat opozdil, byl v Norsku tvrdě potrestán.
Jaroslav se dvěma karády se rozhodli utéci do Švédska. Za střelby německé hlídky přece jen prošli drátěným plotem, který na hranicích měli Švédové, aby stáda sobů nepřebíhla do Norska. Neutrální Švédsko a Červený kříž se o uprchlíky dobře postaral. Německé úřady sdělily sice rodině v Kněžicích, že byl Jaroslav zastřelen na útěku, ale dopis ze Švédska, dopravený diplomatickou cestou, psaný Jarosalvem, rodinu uklidnil.
Později se přihlásil s ostatními na našem velvyslanectví ve Stockoholmu, dostal potřebné doklady a nastává další kapitola dobrodružného příběhu. Při náboru do naší armády se stali vojáky a složitou cestou byli letecky dopraveni do severního Skotska. Vojenský výcvik se konal pod velením čs. důstojníků. Jaroslav Plavec projel křížem krážem celou Anglii. Odminovával ústí temže a měl být poslán na Dálný východ proti Japoncům. Ti však kapitulovali. Místo do Japonska se dostal 13. října 1945 do Prahy. Doprovázel totiž zásilku bankovek, které naše exilová vláda dala vytisknout v Anglii. Do Kněžic se vrátil 21. listopadu 1945 jako příslušník československého zahraničního odboje.
Jiří Horák (nar. 1919) vyrostl v rodině sklářského technického úředníka, později majitele brodecké brusírny. Po maturitě na gymnáziu mu otec zajistil studium na obchodní akademii v Anglii, aby získal jazykové znalosti. Tam ho zastihl začátek druhé světové války. Mezi prvními se na našem velvyslanectví hlásill jako dobrovolník. S prvním transportem byl poslán do jižní Francie, kde se tvořila čs. jednotka. Hlásil se k letectvu, byl však přidělen k dělostřelectvu. V oddílu moderních protitankových děl byli většinou bývalí studenti z Československa. K dělům však chyběly zaměřovače a střelivo. Když byla tato jednotka poslána na frontu, panoval už naprostý chaos, Francie se začala hroutit. Jiří Horák se už na frontu nedostal. Jeho jednotka byla odvolána po francouzské kapitulaci zpět na jih a odtud z přístavu Séte na uhelné lodi dopravena do Anglie. Přeplněná loď kličkovala šest dní podél španělského pobřeží v tropickém vedru bez kapky pitné vody ohrožována německými ponorkami.
V Anglii byli čs. vojáci přijati srdečně v táboře Cholmondeley. Jiří Horák jako důstojník zůstal u dělostřeleckého pluku, který byl součástí čs. jednotlky obrněné brigády. Prošel parašutistickým výcvikem a přípravou na shození na území okupovaného Československa. K tomu nedošlo. Po invazi do Evropy v červnu 1944 byla čs. obrněná brigáda v počtu asi 5 tisíc mužů nasazena proti trojnásobnému počtu eltiních německých jednotek v pevnosti Dunkerque, kterou spojenecká ofenzíva obešla. V květnu 1945 překročila brigáda hranice Čech. Po nadšeném uvítání v Plzni jedli naši vojáci po šesti letech na klatovském náměstí ráno ve tři hodiny opět české buchty...
Na slavnostní přehlídce v Praze jel Jiří Horák ve svém pozorovatelském tanku jako poručík dělostřelectva. Za několik dní se objal se svými rodiči a bratrem v Brodcích.
za válečné zásluhy mu byl udělen Čs. válečný kříž a medaile Za Zhrabrost.
"Naše rodina byla podrobována domovním prohlídkám, které prováděla bezpečnost s místním funkcionářem KSČ. Hledali protistátní letáky. Abych se vyhnul zatčení, odešel jsem z Brodců, nastoupil do exportního oddělení skláren Inwald v Teplicích a odtud do Skloexportu Praha. Zde jsem postupně procházel kádrovou degradací, byl mi zakázán styk s cizinci. Nakonec jsem byl přeložen a prošel řadou skláren v Čechách a na Slovensku. V roce 1952 mě stálé snižování platu a šikanování přinutilo Skloexport opustit. Připojil jsem se v Kutné Hoře k rodičům a bratrovi, kteří se tam z Brodců přestěhovali, a přijal místo řidiče nákladního auta u ČSAD. Po čtyřech letech jsem se stal úředníkem, odkud jsem byl do půl roku z kádrových důvodů opět propuštěn. Dalších sedm let jsem pracoval jako pomocný dělník v podniku Geoindustria v Kutné Hoře. V roce 1968 se politické poměry natolik uvolnily, že jsem mohl být přijat Ústavem nerostných surovin, kde jsem působil jako překladatel. Moje situace se zlepšila, nicméně stigma příslušníka západního odboje a syna kapitalisty mě provázelo od roku 1948 až do důchodu."
Tolik z vyprávění Jiřího Horáka. V r. 1991 byl Jiří Horák v rámci moralní rehabilitace povýšen do hodnosti podplukovníka.
Naši lidé v "rajchu"
Na německé území, tedy do "rajchu" byli totálně nasazeni na práci mladí lidé z Kněžic. Nejvíce byl postižen ročník 1924, tedy sotva dvacetiletá mládež. Při práci v různých zbrojních i jiných podnicích tam zažili zlé pracovní podmínky, hlad, hrůzy leteckého bombardování a nebezpečí všeho druhu daleko od domova.
Bohumil Štěpán z Vísky č. 20, ročník 1911, odjel na příkaz pracovního úřadu v roce 1941 spolu s Josefem Velebou, Janem Ampapou, Janem Rajchlem a Antonínem Plavcem. Pracovali jako zedníci ve Vídni. Bydlení špatné, jídlo bídné, čekalo se na balíčky z domova. Protiletecké kryty byly jen pro Němce, při náletu se utíkalo s dekou pod meze do polí. Na vlastní oči viděli hrůzné zacházení s Židy a s ruskými zajatci. "Jednou jsem se vracel z dovolené a stará paní Dohnalová z čísla 38 mi dala balíček s jídlem, abych ho odevzdal jejímu vnukovi, Jaroslavu Škorpovi, který byl ve Vídni na práci. Věděl jsem, kde je, mohl jsem mu tuto službu prokázat. Krátce před tím však byl na to místo nálet. Všude trosky, oheň, kouř. Němci už mě zpátky nepustili. Dali mi krumpáč a lopatu a musel jsem s ostatními odklízet trosky a zachraňovat zasypané.Jak jsem kopal, narazil jsem krumpáčem na něco měkkého. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Kopl jsem do mrtvého lidského těla..." Tak vyprávěl Bohumil Štěpán.
Josef Plavec z Vísky č. 13 (nar. 1911) zedničil za nepředstavitelných podmínek na německo-polské hranici (Gleiwitz, Vratislav, Bytom) při stavbě metalurgického závodu I. G. Farben. Také on zažil, jak Němci zacházeli s Poláky a sovětskými zajatci. Byl svědkem, jak strážný tlouk pažbou zajatce. Veliký vlčák, kterého si přivedl, se však vrhl na svého pána a povalil ho na zem. Všichni okolo se tajně zaradovali. "Ani ten pes se nemůže dívat na tak nelidské zacházení", říká Josef Plavec. Když se počátkem roku 1945 němečtí vedoucí jeden po druhém vytráceli a přišel rozkaz k evakuaci, uprchl Josef Plavec s kamarády a přes všechna nebezpečí se složitě dostal domů.
Adolf Krupica z Kněžic č. 124, brusič, patřil k nešťastnému ročníku 1924. V transportu do Německa byla skoro celá třída. Byli tam například Ota Zadražil, Alois Polák, Ota Zelený, Miroslav Ferda, Jiljí Nešpor, Josef Závodský, Josef Král, Marie Dohnalová, Marie Tomanová, Marie Plavcová. Jiným transportem odjeli Jaroslav Rygl, Oldřich Vaníček, Adolf Drštička, Ladislav Diviš, František Šindelář. Děvčata zůstala v Ludwigsfeldu, chlapci vyráběli v Mnichově válečná zařízení. Vedle všech prožitých hrůz vznikala tam i blízká přátelství s dělníky odvlečenými z Ukrajiny na práci do Německa. Byly to tvrdé životní zkušenosti, ale "vůbec mě nemrzí, že jsem to prodělal. Ono člověku neškodí, když pozná v mládí kus tvrdého života. A já jsem tam navíc našel dobrého přítele, s kterým si dopisuji dodnes", dodává Alois Krupica.
Božena Brabencová (ročník 1924), nyní důchodkyně zemědělského družstva, vzpomíná mimo jiné : "Na světnici nás bylo 24 děvčat. Dostala jsem se do kuchyně. Bylo tam 10 českých děvčat, 10 Polek a jedna Francouzska. Ta byla vedoucí kuchařkou. Stiskly jsme si ruce a hned od začátku jsme byly kamarádky... Největší nálet na Ludwigsfeld jsme prožily 13. června 1943. Ležely jsme v polích přikryty dekami. Spršky hlíny po výbuchu bomb se nám sypaly na pokrývky. Ráno jsme zjistily, žel, ležíme mezi hlubokými krátery. Divily jsme se, jak jsme mohly zůstat naživu. - Vařily jsme taky v kuchyni, kde se stravovali Němci. Tam francoužští řezníci dokonce zabíjeli prasata. Z blízkého koncentračního tábora Dachau k nám dozorci se psy vodili trestance v pruhovaných šatech, aby škrábali brambory. Cestou museli německy zpívat. Byla jsem svědkem surového zacházení s vězni. Jeden z nich si vzal brambor. Dozorce to zpozoroval a ztýral vězně holí až do bezvědomí. Jiného donutil, aby svého druha křísil proudem studené vody z gumové hadice. Přesto se nám někdy podařilo podstrčit vězňům a sovětským zajatcům kousek chleba."
Naši lidé na zákopech
Koncem roku 1944 se Němci zoufale snažili odvrátit svoji porážku. Německé velení nasazovalo naše občany, příslušníky ročníku 1922, na kopání zákopů. Byl to od nás např. Jan Syrovátka z čísla 116 a z Brodců Josef Kalenda (čísl. 36) a Josef Filkuka (číslo 49) V prosinci 1944 byli nakomandováni na rakouské území východně od Vídně. Jan Syrovátka vzpomíná : "Kopali jsme protitankový příkop 6 m dlouhý a hluboký 5,50 m. Měli jsme jen krupmáče a lopaty. Mnohým v mrazu omrzly nohy a uši. Spali jsme na holé zemi, na vlhké, shnilé slámě plné vší... Zažili jsme nálet na Vídeň. Kázeň byla přísná. Za každý přestupek se uděloval výprask. Za to, že jsem Jožkovi Kalendovi připáli cigaretu, jsme oba dostali 25 ran býkovcem... Brodečtí kluci nevydrželi, onemocněli a tak je poslali domů." Potud Jan Syrovátka.
U Josefa Kalendy zanechalo onemocnění trvalé následky. Po čase se přidružila tuberkuloza a po letech neúspěšného léčení Josef Kaleda zemřel.
Partyzánská skupina v Kněžicích
Ani u nás nebyl odpor proti okupantům jen pasívní. Vznikla zde partyzánská jednotka, jejímž velitelem byl příslušník naší zahraniční armády Jan Vavrda. Byl vycvičen v Anglii a vysazen jako parašutista na našem území. Jeho stanoviště bylo ve starém mlýně u Ráčků, kde měl tajnu vysílačku.
"Psal se rok 1940. Dusná atmosféra protektorátu. Otec Vavrda, bývalý rotmistr čs. armády v Olomouci, je vojákem tělem i duší. Syn Jan se narodil v kasárnách. Teď mu bylo 18 let. Těžce nesou ponížení národa. Jan navrhuje útěk do zahraničí. - Otec byl již tehdy členem ilegální organizace, byl zatčen a zahynul v koncentračním táboře."
Jan vavrda přešel v únoru 1940 hranice do Maďarska. Přes území Jugoslávie, Sýrii a Francii se dostává do Anglie. Bylo potřeba parašutistů - zpravodajců pro boj v nepřátelském týlu.
"Přišel den D, 5. květen 1944. Z polního letiště v italském Brindisi startuje večer čtyřmotorový bombardér Halifax. Nad Jugosláviíí uskutečňuje výsadek zbraní. V italských Alpách vyskakuje italská parašutistická skupina. Letadlo se blíží k hranicícm Moravy. Četař Jan Vavrda a tři druhové se připravují ke skoku. Nad vesničkou Kramolín na třebíčském okrese burácí letadlo ve výšce pouhých 120 m. Pět minut po půlnoci vyskakuje první a druhý parašutista. Letadlo se obrací a v druhém průletu vyskakují další dva. Jan Vavrda opouští ledadlo jako třetí..."
Dni po seskoku jsou plny nekonečného nebezpečí, skrývání, hledání spojení i úniku z obklíčení střílejícíh nacistů. Také zrada sehrála své.
"Další osud části parašutistické skupiny je spjat s ilegální organizací v Moravských Budějovicích, Želetavě - Šašovicích a její odbočkou v Kněžicích. Hledalo se místo pro rádiové spojení skupiny s Londýnem. Našlo se ve mlýně u Ráčků. Miloš Ráček měl spojení s komunistickou skupinou v Moravských Budějovicích už od roku 1939. Mlýn na pokraji obce byl vhodný pro vysílání svou polohou v mírném údolí a v blízkosti jihlavské vysílačky. To zvyšovalo naději, že parašutistická vysílačka nebude odhalena. Používalo se i elektřiny z mlýnské turbíny a dynama. Hnutí odporu sahalo od Jihlavy a Třebíče až po Znojmo. Organizace měla název Lenka - jih. Odtud se objednávaly a organizovaly shozy zbraní, dopravovaných letecky z jižní Itálie. Dodržovaly se konspirativní zásady. Byli jen tři, kteří věděli všechno. Jedním z nich byl nadporučík, dnes podplukovník, Jan Vavrda, krycím jménem Jarda. - V sobotu 5. května 1945 vtrhla do zámku skupina občanů, inspirována pražským povstáním odzbrojila tam gestapáky a zahájila tak povstání v Kněžicích. Partyzánská jednotka byla nucena veřejně vystoupit. Tíha a závažnost rozhodování spočinula na Janu Vavrdovi.
Ozbrojené hlídky za provizorními zátarasy zajímaly posádky projíždějících vozidel nacistů. Dochází k přestřelkám. Dva němečtí vojáci v Horách unikají. Jan Vavrda očekává němckou odvetu. Po telefonické zprávě, že směrem na Kněžice jedou obrněná auta, dává rozkaz k vyklizení pozic. Později se ukázalo, ja to bylo správné rozhodnutí. Vysílačku od Ráčků naložili do auta, ale uniknout s ní směrem ke Stonařovu se již nepodařilo. S řidičem Holcmanem byli nuceni zanechat vůz i s materiálem svému osudu a sami se skrýt mezi stodolami. - Nacisté se sice zmocnili vysílačky, ale nedopadli žádného partyzána se zbraní v ruce.
Partyzáni se spořádaným způsobem stáhli do Víského vrchu, odtud do Rychlova, kde u Nestrojilů ve stodole strávili první noc. Další dvě noci byli skryti v rekreačních chatách u rybníka Strážova."
Tolik výňatky z kroniky.
Poslední dny války a okupace
Jarní měsíce roku 1945 byly naplněny radostí i úzkostí. Radostí nad blížícím se osvobozením, úzkostí, že se válka přežene i přes naši obec. Bylo třeba se připravit na nejhorší. Lidé vykopávali ve stodolách a sklepích jámy a ukládali do nich nejcenější věci. V posledních dnech války se usadili v kněžickém zámku gestapáci a pálili tam dokumenty a spisy stanných soudů. Počátkem května nabyly události dramatický spád.
Sobota - 5. května :
Rádio hlásí : povstání v Praze. Do Kněžic přichází navečer telefonická zpráva. Je mír, vyvěste československé vlajky. Lidé vybíhají na náves. Před Polednovým obchodem se objevily desítky papírových vlaječek ukrývaných za války. Skříň s vyhláškami se tříští pod úderem Vilímova krumpáče. Cesta davu vede na zámek, na tři gestapáky a komisaře Wieseho. Jejich odzbrojení je rychlé, před zámek je vynešena bednička granátů, pušky, střelivo. Padly i první výstřely, naštěstí jen tak do vzduchu, z radosti.
Objevují se první partyzáni, vyzbrojeni kulometnými pistolemi. Velitel partyzánů varuje : v okolí jsou silné tankové jednotky, pokusíme se však vše zachránit. Celou noc hustě pršelo.
Neděle - 6. května :
Přejíždějí občas vozy s československou vlajkou. U pošty přechází strážce pořádku s postolí pod pelerinou. Odzbrojují se německé vojenské vozy, někde to není snadné. Při přestřelce v Horách byl jeden Němec raněn, ostatní utekli. Někteří naši muži se dodatečně hlásí do partyzánské jednotky. Po obědě znenadání zapraskalo od Hor několik kulometných dávek. Německá obrněná auta dojela na náves. Němci pálili nazdařbůh kolem sebe. Na poště rozstříleli telefonní ústřednu a smrtelně zranili občana Adolfa Doška. Němci pozatýkali asi dvacet postávajících civilistů a odvezli je jako rukojmí do Brtnice. Týž den je přivezli zpět a propustili. Večer mluví statkář Wiese na návsi naposled jako vládní komisař : Německo válku prohrálo, vzpoura nemá smyslu.
Pondělí - 7. května :
Na nákladních autech přitáhly do Kněžic jednotky SS. Němci seskákali z aut a po kopečkách rozestavěli kulomety. Prováděly se domovní prohlídky. Vojáci hledali zbraně. Když nenašli, mysleli si taky na sebe. Někde jim byla dobrá vajíčka, jinde hodinky, ba i lampy z rádia. Četník Žídek a brtnický kaplan oznamují na schdodech před radnicí tragický závěr povstání v Brtnici.
Úterý - 8. května :
Vegetace na polích byla pokročilá. Bylo třeba uvláčet brambory. Na Liščí hoře sbíráme německy psané letáčky shozené z letadel. Maršál Malinovský vyzývá Němce ke kapitulaci do 23. hodiny. Z Kněžic je na jihovýchodě vidět sírově žlutý mrak, je slyšet vzdálený hukot. Navečer projela naší obcí první auta německé branné moci. Nenávidění okupanti utíkají. Auta osobní i nákladní, trén, děla, tanky valily se od Okříšek ke Stonařovu celou noc. Vozidla byla ověšena vyděšenými vojáky, pěšky klopýtali ti, na které nezbylo místo.
Středa - 9. května :
Po ránu se valí od Okříšek ještě jeden Panther, nejtěžší německý tank. U radnice se zastaví, má poruchu, nemůže dál. Partyzánský velitel dává mladým Rakušanům na vybranou : dát se zajmout nebo odejít. Vojáci volí odchod. Velitel si toto gesto může dovolit, stejně daleko nedojdou. U tanku se kupí zvědavci. Uvnitř tanku tikají hodiny. Bylo podezření z nastražené pasti. Náves je nutno vyklidit. Velitel sestupuje sám do tanku, po chvíli vychází a v ruce zvedá obyčejný budík. Po půl jedenácté někdo vykřikl : "Rusi jedou!" Na polopásovém ukořitstěném autě sedí dva rudoarmějci s automaty. Obyvatelé je hlasitě zdraví, vojáci odpovídají. Propuká nadšení. Někteří občané, hlavně mladší nasedají k ruským vojákům. Jedou rychle směrem k Brtnici a zpívají. Sem tam leží kolem silnice ohořelá auta. U rybníčka "U Františka" je několik opuštěných německých vozidel. Všude je plno Rusů. Na každém kroku lze zakopnout o přílbu, cihlu chleba, krabici s poživatinami, ruční granát či pušku. V bývalém veliteském voze stojí ruský kapitán a vyhazuje všechno možné : košile, kalhoty, přikrývky, tlumoky. "Beri, beri!" pobízí důstojník. Nastávají hotové žně. Ten si odnáší pytlík cukru, onen náruč prádla, jiný aspoň krabici sušeného mléka. Přijíždějí partyzánští velitelé, Jarka a Ruda. Sbíráme pušky, kulomet a střelivo. Celé odpoledne projížděly Kněžicemi motorizované jednotky Rudé armády. Celá ves byla na nohou. Hedaní byli ti, kdož aspoň trochu ovládali ruský jazyk. A přece měl tento den svůj stín. Odpoledne se kněžickým údolím rozlehla silná detonace. Nalezená třeskavina - rozbuška nebo granát - utrhla občanu Josefu Kružíkovi z Větrova obě nohy.
9. května k večeru vydal partyzánský velitel nařízení, aby sedláci s potahy jeli ke Stonařovu sbírat válečný materiál. Na ústupu odhazovali Němci zbraně, střelivo, munici pro děla, granáty. Na zpáteční cestě potkávali vozatajstvo Rudé armády. Masy koní a vozů se valily po silnici ke Stonařovu. Kde silnice nestačila, jeli Rusové po polích. Toho dne přišli někteří hospodáři o své koně. Pochopitelně tím byli zklamáni. Koně byli jedinnou tažnou silou v hospodářstsví. Rusové potřebovali vyměnit své unavené a vyčerpané koně, aby se dostali rychle "na Prágu", jak říkali. Škody byly pak rolníkům nahrazeny. Ostatně v té době probíhalo v trati mnoho opuštěných koní a nebylo těžké si nějaké chytit.
Začala nová epocha. Byl ustanoven národní výbor, obnovena činnost politických stran. Vraceli se vězni z koncentračních táborů a vězení. Byl to například Jaroslav Salát (Kněžice 148), který napomáhal Bohumíru Salátovi při útěku za hranice, byl spolu s ním souzen a odsouzen k několikaletému žaláři. V Jestřebí to byl řídí učitel Antonín Macků. Vracely se i desítky dělníků, nasazených nuceně v "rajchu", poku tak už neučinili dřív. V zámku sídlilo velitelství partyzánské jednotky. Prováděl se nábor dobrovolníků do jednotek revolučních gard. Řada mladých lidí tam sloužila po několik měsíců. Se zbraní v ruce pročesávali okolní lesy, kde se potloukali jednotlivci i skupinky německých vojsk. Konali se také výpravy do sousedních německých obcí a zajišťovali majetek německých občanů, který byl znárodněn. Několik rodin z Kněžic se brzy odstěhovalo do pohraničí. Jejich členové se stali národními správci na znárodněném německém majetku.
