Domovopis Kněžic u Jihlavy 2.:Osobní stránka na adrese: sarounovi.stranky1.cz

  Z hlavního výsledku sčítání lidu za rok 1930 je vidno, jak jsou obyvatelé naší domoviny zaměstnání. Čeledínové, jihž je v zemědělství zaměstnáno v Kněžicích 11, ve Vísce 4, v Brodcích 12, u velkostatku 8 jako deputátníků, dostávají roční mzdu ke stravě. V domě 103 v Kněžicích od 10. roku věku svého slouží 78 letá Lucie Šarounová. Sezonních dělníků hospodářských u velkostatku kněžického je 16, ve Vísce 6, v hrutově 6 a v ostatních osadách dle potřeby. V lesích nachází  asi 120 osob z našich obcí zaměstnání. Nezaměstnaných v Kněžicích 82 dostává podporu, 40 má podporu stravovací a 42 podle gentského systému. V hrutově je 6 a v Nové Brtnici 1 nezaměstnaný. Kováři jsou v Kněžicích č. 92, v Brodcích č. 20, v Jestřebí č. 15. Bednáři v Kněžicích jsou Salát a Očenášek. Hotoví nejvíce škopky, dodávajíce je do Uher. Hradiště. Nejvíce zaměstnaní jako krejčí jsou Konfršt a Hons v Kněžicích. Soustružníci získávají výdělku jako dělníci u fy Zima v Brtnici výrobou špiček na doutníky, bodců na vyšívání a jiné. Dříve hotovili různé věci z judalitu, jantaru a dřeva javorového, knoflíky, špičky k dýmkám a pod. Perletě a roh zpracovávali od roku 1895 soustružníci zdejší pro podnikatele Jana Svobodu v Kněžicích. Od r. 1908 byl podnikatelem této výroby Ant. Picmaus. Asi 12 lidí je výdělečně zaměstnáno ve mlýně a pile. Povoznictví bylo provozováno zde v dřívějších dobách, a i jeětě po válce bylo dováženo z lesů dříví na dráhu nebo pilu. Od r. 1928 jezdí denně z Kněžic  do Jihlavy autobus. V brusírně skla dč. 28 v Brodcích je nyný zaměstnáno 4 - 8 dělníků. Před 60 roky, kdy byla od Parkana Ant. Jungwirtem koupena budova s hamrem a upravena na brusírnu, (která byla dř. u Zlatomlýna), bylo tam zaměstnáno z Kněžic, Brodců a Hrutova brusičů v počtu až 42. Po tom rozmachu ztrátou zahraničního odbytu zboží, provz téměř úplně zanikl. R. 1930 v soudní dražbě koupil brusírnu V. Horák z Antonínodolu a po její restauraci za 2 roky začal nový úspěšný provoz. V hutích tavilo se železo dobyté z rud pomocí uhlí dřevěného a v hamrech se upravovalo ve veliké kusy a tvary. Dělány v hamrech také drobnější kusy, jako radlice, podkovy, hřebíky, dráty aj. Železo se utvářelo těžkým kladivem, které bylo zdvoháněné kolem otáčeným vodní silou. Hutě a hamry nepodléhaly hornímu regálu a vlastník zřizoval je blízko lesů a vody pro velkou potřebu paliva a sílu pohonní. Oboje potřebovaly síly lidské náležitě placené. Zaměstnávali se tím obyvatelé našeho domova v počtu dosti četnému. Hutě byly na místě nynějšího Karlína a po jich zrušení, byla tam zřízena sklárna, která zaměstnávala až 400 osob. Většinou sídlili dělníci v kolonii tamnější, čítající 115 čísel. Nyný je tam zemědělské hospodářství a myslivna. Z hamrů, u Zlatomlýna je elektrárna, dodávající proud do Karlína. Ve Zlatomlýnu kdysi drtili a mleli zlatnosné kameny, dovezené sem z Hor (Štítek) u Předína. Roku 1901 objevena tam šachta 30 m hluboká, o níž byla známost již r. 1257. To bylo u pramenů zlatonosné Brtničky, kde jsou skutečné hory. Ještě dnes u Brtničky v těch zajímavých místech jsou stopy po dolování. Dříve se jmenovala ona vesnice Zlaté Hory, poněvadž tam u Zlatomlýnu rýžovali zlato. Dokazují to nejen doklady historické, ale i kopečky říčního písku na březích říčky. Kromě toho dobývala se tu železná ruda. Karel IV. z roku 1445 potvrzuje Jihlavě privilegia daná králem Otakarem, který dal v léno Jihlavy všecky doly okrsku, zejména doly ve Štítkách. Kovkopové - horníci - přišli sem z JIhlavy a usadili se ve zdejším kraji. Ve válkách husitských, které jako Horymír sledovaly nejen zájmy národní, ale i zemědělské, doly zpustly. Někdejší pracovní ruch tím zanikl. O původu Zlatých Hor je v "Našem Kraji" pověst následujícího obsahu : Na místě, kde je tato ves, byla kdysi mýtina. Na ní usnul za parného poledne pocestný ubírající se z Telče do Třebíče. Probudiv se, uzřel žluté lesknoucí se kvítko. Utrhnul je a dal si je za klobouk. V Třebíči se divili tomu kvítku, na radnici musel pocestný konšelům vypravovati, jak přišel k tomu kvítku. Dověděvše se to, vypravili se konšelé na ono místo a zjistili zalté doly. Kdy budou zlaté doly obnoveny o tom vypravuje pověst : Do jedné šachty zasila prý selka před lety mák. Z máku vyrostly makovice a v nich plno máku. Kolik zrn bylo v makovicích, za tolik roků budou zase zlaté doly objeveny a zlato bude se zase dolovati. Dříve však z té jámy vyběhne zlaté hříbě (Pátek). Roku 1802 založena v Brtnici v bývalém klášteře paulanském továrna na zboží bavlněné, která zaměstnávala sta předláků, mezi nimiž byli i naši obyvatelé. Kromě obilí a pícnin pěstuje se u nás nyní v malých rozměrech obchodní rostlina Len. Dříve od nepamětných dob ve větších rozměrech na polích se pěstoval, v pazdernách třel a v domácnostech předením zpracovával na niti, které tkalci utkávali v plátna (Salát a Akrman). Pazderny nebo pece byly v Kněžicích pč. 753 a ve Vísce. Ve Brodcích byla "pec", kde se sušil a třel llen, po pravé straně silnice do Opatova hend za vsí, na nynějším pastvisku "Za Skalovejma", kde dosud se říká také "U pecí". Pec zanikla asi před 30 roky. V Hrutově stála pazderna v jihovýchodní části obce na pč. 705 asi 100 m od obce na nynějším domovním čílem 47 p. Ferd. Diviše. Domovního čísla neměla zbořena byla roku 1901. V Jestřebí je dosud pazderna na západním konci osady. Byly to vyklenuté jámy v zemi, které k sušení lnu se večer vytápěly jako na příklad pekárna na pečení chleba. Po vytopení musela třelka (strkačka) do pece vlézti, majíc obuty bačkory a řádně vymésti všechny zbytky ohně. Poté strčil se do pece len. Do dvou nebo tří hodin v noci byl uschlý. Ženy jej vytáhly a třely na mědllci, tj. drtily dřevinu stvolu a oddělovaly ji od vláken. V letech devadesátých změnšilo se pěstování lnu - přesto, že uřady k němu vybízely. Když v pozdějších dobách zvýšením osevu lnu pazderny nestačovaly, postavilo si ustavené 12členné družstvo ve Žlabu u Vísky tírnu, v níž se len dokonaleji třel. V tírně byly tři místnosti : kuchyně, suška a kůlna. V kuchyni se topilo v peci, z níž vedly dva kanály přes celou sušku a zpět do komína. Nad kanály bylo lešení, na němž se stavěl k sušené len. Suchý len se lámal ve stroji dřevěnými válci. Takto zmačkaný len drtívali pak na mědlici. V tírně se takto vytřelo denně až 300 kg lnu a bylo zaměstnáno 12 až 15 třelek. Ve válce, když byl nedostatek látek bavlněných, byla pěstování lnu věnována veliká péče. Přeslice a stavy byly snášeny z půd a upraveny k další práci, jako za starých časů- Nynější opětný pokles pěstování lnu volá k nápravě.     XV. Živnosti a obchody   Mlýny jsou z nejstarších živností, souvisících se zemědělstvím, neboť v nich se drtěním obilnin připravují potraviny a krmivo. V Kněžicích byl mlynář již ve 14. stol. Mlýn Bretschneiderův je asi nejstarší mlýn v Kněžicích. Firma zní  "Mořic Bretschneider", majitelé jsou Robert a Ivan Bretschneider. Podnik byl otvem majitelů koupen r. 1886 a v r. 1925 po ohni úplně přestaven. V r. 1935 shořela pila, která byla nově zase vystavěna. Veškeré stroje ve mlýně pocházejí od firmy Josefa Prokopa synové, Pardubice. Mlýn Ráčků, od r. 1769 půllán Leop. Jirkasa, náleží nyní Mil. Ráčkovi. Jeho otec koupil jej od Eug. Špalka, mlynáře, jako spáleniště r. 1899. Nový majitel jej téhož roku opravil. Při mlýně je pila. Mlýn rychlovský. Nynější majitel je Fr. Mikeš, před ním Šimánek a proto mlýn nazývali Šimánků Zrušený mlýn dč. 12, Kněžice.  

Hostince jsou v Kněžicích v dč. 51 (obecní radnice), dč. 55 a ve Vísce č. 26, v Brodcích v dč. 1, v jestřebí v dč. 35 a v Nové Brtnici v dč. 13.

 

Obchody se smíšeným zbožím koloniálním mají v Kněžicích Ant. babor, Edv. Leixner, Fr. Škorpík, Ant. Kunc a Fr. Petrák. Fr. škorpík provozuje též činnost pekařskou. R. 1919 zřízen v Kněžicích v č. 14 obchod konsumní "Vzájemnost Včela". Tento obchod je nejživější v této obci. Vede se tam též zboží střižní. Je zásobován z odborového skladu v Třebíči.

Obchodníci ostatní nakupují zboží ve velkém u Fr. Oberreitera v Okříškách nebo v Jihlavě. Některé zboží nakupují přímo z továren. Droždí, cikorku např. objednávají z Kolína, mýdlo od J. Schichta z Ústí n. L. a z Rakovníka, žitnou kávu z Protějova, cikorku z Budčic, cukroví z Telče, povidla z Třeběnic atd.

 

Řeznictví provozuje v Kněžicích Edv. Leixner č. 57 a Ant. Rýgl č. 94. Většinou maso zabitých zvířat vyvážejí jiným řezníkům do Jihlavy.

 

Trhy povoleny obci Kněžicím výnosem mor. místodržitelství ze dne 24. listopadu 1900 č. 41.185. Původně byly povoleny trhy dva a později další dva. Bývají tu tedy 4 výroční trhy a sice : 1. čtvrtek v lednu, 2. čtvrtek v březnu, 3. třetí čtvrtek v červenci a 4. druhý čtvrtek v listopadu.

 

 

XVII. Osady, jich počátky a vývin

 

1. Osídlení a poddanství. Naše krajina byla osazena či osídlena lidmi ve 12. stol. Pravděpodobno jest, že toto území jako mnohá jiná, bylo zalesněno a že jako zeměpanský statek byl propůjčen k obývání lidmi knížetem (později králem) Vladislavem II. Ten majitel tohoto území pronajal vlastně nájemci čili osazovateli (locátor), vladikovi - manu - svobodnému pánu z Kněžic. Osazovatel rozdělil pozemky mezi osadníky. Sám si ovšem ponechal největší a nejlepší. Lid usazený byl nucen mýtiti lesy, aby získal pastviny a orné půdy. Ze dříví stavěl si příbytky své i panské. Jako nájemníkům bylo jim i na panských pozemcích pracovati, robotovati. Příbytky stavěli si poddaní v okrsku svých lánů. Práce polní a pastva se tím usnadnila, že stavení byla vlízko. Tím, že byla stavení oddělena, znesnadlo se šíření vypuklého požáru. Mezi stveními místo zvané náves, bývalo zpravidla pastvisko. Původně byly selské statky (pozemky) rovnoměrně rozděleny. Později rostly rozdíly zvětšováním půdy osady. Vznikly vedle lánů půllány, čtvrtlány a podsedky. Dle toho byly nestejně povinnosti vůči pánovi - vrchnosti. Později postupně vcházel najatý majetek ve vlastnictví pánů, kteří bývali rychtáři, tak i poddaných. Páni zbohatnuvše nabývali šlechtických titulů.

 

Robota byla k nám zavlečena se západnickou kulturou. U nás byla rovnost a svoboda. První roboty bývaly zemské, záležející ve stavbě hradů a stráží na ochranu ve válce. Roboty panské vyvíjely se u nás za posledních Přemyslovců. Panstvo nabývajíc majetku získávalo moc nad poddanými a roboty zvětšovalo ve svůj prospěch, a poddané utlačovalo. Páni vybavivše se z pravomoci úřadů župních podléhali jen soudu zemskému. Tím byly stížnosti poddaných znesnadněny. Snahy husitství neosvobodidly lid od roboty, nevolnictví. Ku konci 16. stol. bylo omezení roboty asi znemožněno a ba stávaly se břemenem ještě těžším. Tento útlak lidu vyvolával bouře za osvobozením. Na Moravě byly poměry méně nepříznivé. Úpadek našeho lidu selského jest jednou z příčin úpadku národa českého, kterým zaviněna Bílá Hora a 30letá válka v 17. stol. Ty přesmutné následky válečné úcítil nejvíce náš vesnický lid, a ty dosud nepominuly. Na našem venkově vypukly opětné vzpoury proti pánům. Na počátku 18. stol. jevila vláda rakouská snahy po zmírnění povinností sedláků zavedením katatastru dominikálního za účelem získání daní panských, čímž příkrost roboty byla zmírněna. Za císaře Karla VI. robotní patent z roku 1711 a 1738 přispěl k příznivému obratu života selského. Za Marie Terezie stal se obrat tímže směrem - katastrem tereziánským. Bohužel, že častými válkami zaviněn úpadek blahobytu. Potěšujícím zjevem je živý cit národní a uvědomnění státoprávní v lidu.

 

Patentem Josefa II. vyměřeny roboty dle výše daní. Patentem z roku 1782 zrušeno nevolnictví. Brzo na to vydán robotní řád. Za Leopolda II. r. 1790 nabyly však opět platnosti tereziánské řády. František II. zavedl zase josefinské opravy. Na uvolnění roboty měla vliv francouzská revoluce s myšlenkou svobody a rovnosti. Konečně revoluce 1848, již důsledkem byl patent ze 28. března 1848 císaře Ferdinanda V., a tím poddanství nadobro zaniklo. Dle patentu z 31. III. 1849 měla robota docela přestati za přiměřené náhrady. Vykupováním z robot na Moravě šlo nejzdárněji, poněvadž stavové moravští nejochotněji vyšli potřebám lidu vstříc.

 

Že robota byla velikým zlem a nespravedlností, kdož by nevěděl více z knich než z listin a spisů! Je jisto, že všude robota nebyla stejná, někde horší, jindemírnější. Záleželo na  pánech a úřednících.

 

2. Panské rody kněžické.

Po Kněžicích psal se starobylý vladycký rod, z něhož připomíná se roku 1222 Dětřich a Jindřich z Kněžic.

R. 1278 prodal Markvart z Hrádku (píše se též z Říše) dědictví své v Konicích, které držel po Anežce, manželce své, ke kostelu kněžickému. Hrádek, jenž mu patříval, vyskytuje se již roku 1301 v držení vladyk z Bílkova, kteří se později stali také pány z Kněžic.

Roku 1279 (snad 1289) Dětřich z Kněžic daroval probošství kněžickému patronáty v Opatově a Moravanech.

R. 1340 příslušely Kněžice (patrně jen fara v Kněžicích) s Vískou, Brodcemi a Hrutovem zdejšímu proboštu želivského kláštera premonstrátů.

Pány z Kněžic kolem roku 1350 byl rod z Kněžic, který za znak měl dva klobouky kolmo nad sebou, barvou a tvarem podobné kloboukům kardinálským. R. 1351 se zaznamenává, že Čas z Černína (okres znojemský) daroval co věno Hrutovi z Kněžic 60 hřiven, naproti tomu Hrut z Kněžic odkázal manželce své Anně nadto část svých statků kdekoliv je má, 100 kop podle práva věnného. Týž se roku 1361 uvádí jako zemřelý.

Dítky Hruta z Kněžic byly : dcerka Herka z Opatova, Michálek z Kněžic, Hrut z Kněžic, Dobeš z Kněžic, Herš a Vok z Kněžic, kteří vlastnili mnoho statků v Opatově, Kněžicích, Petrovicích, Rychlově, Loučce, Brtnici, ve Zbraslavi, Dlouhé Brtnici, Černíně., Markvarticích, Želetavě, jak o tom svědčí mnohé zápisy v zemských deskách brněnských z let 1360 až 1379.

Bratři Hrut z Kněžic, Dobeš, Herš a Vok prodali roku 1364 pánu ze Starče a jeho dědicům osadu Kněžice se všemi záležitostmi, právy, loukami a kobylinou, jak to měli a dva dvorce v osadě Strážově s lesy, loukami a jednotlivými příslušenstvími a celou ves Mosty, Petrovice a Rychlov za 1230 kop grošů.

Týž Bohuš ze "Staříše" vyskytuje se často v pamětech již od roku 1335. Držel právem zástavním Hrádek, Brtnici, Rouchovany od krále Jana. Jihlavským činil mnohé protivenství, nechtě cla v jejich městě platiti. R. 1353 koupil hrad Holoubek (Taubstein) a r. 1364 (jak již řečeno) zboží kněžické. Roku 1371 přivěsil pečeť svou k pořízení markraběte Jana. Manželka jeho Adlička byla r. 1376 vdovou. Syny měli tři, z nichž druhý Mikeš (Mikuláš) Bulant z Holoubka držel kromě hradu zboží kněžické, na němž dvakrát věnoval manželkám svým Anežce r. 1376 500 kop a velký les a Eleně 5 hřiven a měřici pole v Kněžicích r. 1385.

Tento Mikeš (patrně, že sám děti neměl) prodal Kněžice a Martinice svému bratru Bohušovi r. 1374 s výhradou důchodu 16 kop sestře Evě a 60 kop desátku - učiněného na dožití - v roce 1386, a vdova po Mikulášovi Bulantovi z Bohuslavic darovala témuž Bohušovi z Holoubka všechno právo svého věna, jež měla v Kněžicích. - Roku 1390 vyjímá Bohuš z Vanče (Vanče, okr. Náměšť) z knih Kněžice s příslušenstvím a celým panstvím a pouští je Bohušovi z Holoubka. Na nich a Martinicích pak týž r. 1390 věnoval matce své (již jmenované Aldičce) 250 hřiven a r. 1406 mezi jiným připisuje velký rybník nad osadou Kněžicemi a mlýn, ležící pod rybníkem a loukou (která byla lidově nazývána "Vojtěchem") manželce své Elišce z Vanče.

R. 1407 odkazuje Bohuš též vesnici Kněžici nad statkem, na němž sám bydlí, též nad velkým rybníkem pod Strážovem a nad velkým černým lesem sto kop grošů. Roku 1412 přijal do společenství Jana Lomnice a Humpolce z Kočova statků v Kněžicích. Bratr jeho Jan z Holoubka roku 1378 přikoupil se svými přibuznými Bohušem z Vanče a Danielem z Čepího vesnice Střížov, Přímělkov, půl Smrčeného, Komárovice, Ouřetín od Čeňka ze Střížova a syna jeho Ježka a zapsal své manželce Hyzle z Osového a zemřel před rokem 1385. Již r. 1392 prodal Bohuš Holoubek zboží i s tím, co bratru Janovi patřilo, a převzal od sestry své Evy zboží říšské, které ale také prodal r. 1406. A tak zbavivše se všeho statku pozemského zemřeli v chudobě a erb jejich sešel docela tak, že se v pozdějších poměrech a pamětech nespatřuje.

Ve sporu Eleny (Elišky) Bulantové proti Sulovi z Radkova, že jest jí učinil bezprávný odpor proti jejímu věnu, které má na celých Kněžicích 80 hřiven škody je jemnován syn její Beneš, převor kláštera v Loukách u Znojma a v klášteře novoříšském je také stará kopie listin, jimiž patrně děti Bohuše a Elišky (Ratibor, Jan a Zdeněk, bratří ve Staříče a Taubenska (či Taubensteinu - Holoubka) potvrzují na hradě v Říši dne 10. srpna 1364 mlýn od Bohuše ze Staříče (děda jejich) koupený.

R. 1412 naývá Kněžic paní Marketa, žena Mikuláše zMochova.

Bohuš z Holoubka prodal r. 1417 Janu Drhovi z Dolan (1415-1446) a jeho dědicům osadu Kněžice, Rychlov, Větrov, Petrovice, Mosty, Martinice, s dvěma polnostmi ve Strážově a třemi mlýny, k řečeným vesnicícm patřící, a všemi rybníky, loukami, lesy, potoky, pasekami, pastvinami, horami, údolími, poli, důchody, lidmni povinnými robotou a jejich užitky a svobodami, plným právem. Drha z Dolan byl z rodu Pražmů z Bílkova, staré šlechty, užívající ve znaku dva zlaté jelenní parohy s kusem lebky na modrém štítě.

Roku 1446 koupil týž Jan Drha z Dolan a Kněžic Rudolec, Lidéřovice, Markvarec, držel zboží v Němčicích, Vilémči aj. Byl v letech 1428-1446 služebníkem pánů z Hradce. Pochován jest v kostele v Českém Rudolci, kde pod lavicemi jeden náhrobek nese po okraji kamenné desky jeho jméno. Zanechal vdovu Annu, které již r. 1417 nad svobodným statkem u Kněžic, mlýnem, lukami, rybníkem, lesem (jemuž Sosní říkají) sto kop věna připisuje.

Syn předešlého Václav z Kněžic a Dolan (též Rudolce zvaný) vstoupiv do stavu kněžského a v r. 1440-1466 byl slavonickým farářem. Roku 1447 činí matku svou, již vzpomenutou Annu z Kněžic, společnou a právoplatnou majitelku svých statků a tato zase svého lesgitimního syna spolumajitelem svého věna v Kněžicích.

Roku 1464 prodal Václav z Dolan a Kněžic Václavu z Marýže vesnice Rudolec, Lidéřovice, Markvartice a patronátními právy v Klenové, Lipnici, Rudolci a také statek Kněžice, celou vesnici s dvorem a jejím statkem, Rychlov, Větrov, Petrovky, Mosty, Martinice a ve Strážově dvorec se všemi právy, jak je sami drželi. Václav z Marýže, nejznamenitější z rodiny vladyků z Marýže, byl purkrabím a hejtmanem v Telči již roku 1452 a byl velmi bohat. Daroval špitálu v Telči ves Vel. Pěčín aj. R. 1485 k oltáři 10.000 rytířů v kostele sv. Jakuba, r. 1492 obmyslil kostel rudolecký 14 kopami a na konec 1494 ještě jednou utvrdil nadaci svou v Telči. Užíval za znak zlaté kolo se 6 loukotěmi v modrém štítě. Zemřel kolem roku 1499.

Manželka jeho Kateřina ze Sedlce (také z Kněžic) zemřela r. 1470 a syn obou zemřel r. 1482. Náhrobky jejich jsou vesměs v kostele v Čes. Rudolci. Pak veliké jmění otcovno prodala dcera Barbora (Marenská) z Marýže, provdaná za Jana Osečova, který se jmenuje r. 1485 nástupcem tchána svého v purkrabství na panství telčském. Zboží kněžické však intabloval ještě Václav z Marýže r. 1490 Hynkovi z Valdštejna k panství brtnickému s Rychlovem, Petrůvkami, Mosty a Martinicemi.

Zbyněk z Valdštejna ztratil po bitvě bělohorské své statky Brtnice, Sádek a Budějovice, konfiskací. Brtnice - patrně s Kněžicemi - byly za 111.000 zl. mor. prodány hraběti Romballdu XIII. Collaltovi od Ferd. II. za jeho válečné zásluhy. Poněvadž však není známo, jaké nároky on činí, budiž s ním u slav. dvorní komory nebo válečného platebního ústavu o tomto statku jakož i o jiných, jež održel - súčtováno.

Něm. Rudolec, statek Rafaela Chroustenského z Malovaru, také byl Collaltovi odevzdán s osadou Černou za 68.000 mor. tolarů, poněvadž i Rafael Chroustenský byl mezi odbojnou šlechtou. Prameny líčí Rombalda XIII. jako muže bystrého a vzácných vlastností. Než vstoupiv do vojska císaře Ferdinanda II., žil v republice benátské (narodiv se v Mantově), kde však pro své smýšlení stal se neoblíbeným a musil odejíti za hranice. Ve službách rakouských byl vyslancem v Báňské Bystřici, stál v boji proti Gaboru Bethlenovi. Zúčastnil se také války o dědictví mantovské, dobyv Mantovy. R. 1610 povýšen do svazu hrabat říšských. R. 1623 potlačil vzpoury v Čechách a Uhřích. Ve válečných radách projevoval velkou zkušenost a bystrost.

Uchýliv se do Rakouska, vstoupil prvně do služeb arciknížete Matyáše, u něhož nalezl zvláštní obliby a byl jeho spojencem proti Rudolfu II. Po vypuknutí války 30leté vstoupil do služeb jako plukovník a stal se členem dvorské rady vojenské.

Roku 1625 byl Rombald již polním maršálkem a předsedou dvorní rady vojenské.

R. 1624 založil klášter Paulánů v Brtnici. R. 1627 přestavěn utrakvistický kostel sv. Matouše a zasvěcen blahosl. Juliáně z Collaltů. - R. 1630 spojil Rombald brtnické a rudolecké panství trvale do fideikomis čili svěřenectví, kteréž mělo přecházeti na členy rodiny určitým řádem. - Ferdinand II. navštívil svého oblíbence v Brtnici dvakrát. Jednou, onemocněv tam, uzdravil prý se vodou ze studně zámecké, jež nyní nazývána proto "Císařskou". Tento Rombald zemřel 1631 na cestě z Itálie do Řezna.

Nástupcem jeho se stal syn Claudius III., který daroval cechu brtnických soukeníků výsadu, že bylii osvobozeni od některých robot. Claudius zemřel 1661.

Zbožný bratr jeho Antonín František stal se jeho nástupcem. On postavil "kapličku" na pahorku proti zámku v Brtnici a zasvětil ji P. Marii pomocné na poděkování za ochranu před cholerou. - U císaře Leopolda vyprosil dva trhy pro Brtnici a žádosti bylo vyhověno r. 1671. Antonín zemřel r. 1696.

Nástupce jeho Antonín Rombald zemřel za 2 roky.

Po něm nastoupil 1698 Leopold Adolf Rombald. Padl v souboji r. 1707.

Roku 1708 spravoval panství collaltovské soudem ustavená administrátor. Karel Ludvík z Rogendorfu.

Pak nastoupil panství Antonín Rombald, syn hraběte z Vinciguery V. z Collalta. tento byl c. k. plnomocníkem při volbě papeže Clementa XII. a obdržel od papeže tělo sv. Fidelia. Antonín Rombald dal rodku 1742 ke kostelu v Přibyslavicích přistaviti kapli s obrazem P. Marie. R. 1740 zemřel.

jeho nástupcem byl prvorozený syn Tomáš Vinciguria VI. jenž 1478 začal stavěti nový chrám v Přibyslavicích. Zemřel však před úplným dostavěním.

Nastoupil syn jeho Jan, která velmi mlád zemřel, připojiv k fideikomisi Uherčice, Písečné a Slavětín.

Roku 1772 stal se jeho nástupcem Antonín Oktavián. R. 1784 potvrdil císař Josef II. privilegia obce Brtnice s poznámkou, že každý trh musí se konati v den všední. R. 1793 zemřel tento hrabě, aniž zanechal dědice.

Celé panství přešlo na Eduarda, prvého knížete z rodu Collaltů et San Salvatore. Povýšen byl do stavu knížecího dle prvorozenství v rodině Collaltů císařem Františkem I. r. 1822. Dne 5. února 1833 zemřel v Brtnici.

Za nástupce Anotnína Oktaviána, knížete Collalta, nejv. komoří markr., (pán na Veveří, koupil dům ve V. Bíteši za 2000 zl. a pak jej prodal), udělil císař Ferdinand Dobrotivý obci Brtnicic vlastnoručně privilegium, jež obsahovalo potvrzení již povolených trhů. Antonín Oktavián zemřel v Brtnici 23. listopadu 1854.

Po něm nastoupil Eduard kníže z Collalta et San Salvatore, s. k. skutečný komoří, dědičný člen říšské rady, rytíř řádu Maltézského, narozen 17. října 1810, zemřel 24. března 1864.

Nástupcem se stal Emanuel Josef Antonín, dříve kníže Collalto. Narodil se 24. prosince 1854. Zemřel ve Vídni 11. prosince 1924. nynější majitel je Oktaviano Collalto ei San Salvatore.

 

5. O pustých vesnicích na panství brtnickém jsou zmínky v dokumentech zem. desk. o panských rodech v Kněžicích.

Bohdanice u Brodců. Pusté lány, louky aj. drželi poddaní v Brodcích, pustý dvůr, ale psán je u sousedního Hrutova. Byl tehdy (ku konci XV. stol.) již "zarostlý". Roku 1519 Hynek Brtnický z Valdštejna vkládá do desek manželce své Kateřině Zajímačce z Kunštátu "zámek Brtnici s dvorem poplužním, podacím a kosetelním, Ves Uhřínovice, Rychlov, Kněžice s podacím kostelním, ves pustou Skalky, ves Vísku, Brodce s pustou vsí Martinicemi a pustým dvorem Strážov, ves Hrutov a pustým dvorem Bohdanickým, ves Jestřebí s pustými vesnicemi, kteréž slovou Stančice, Lhotka, Zhořec a Střemče. U Brodců jmenu se "louky na Bohdanicích", záp. od zaniklého rybníku u Brodců pč. 331 za okr. silnicí Želetava - Opatov - Brtnice pč. 378/1 směrem k lesu Šárovci. Z těch luk prý tekl potůček a vléval se do rybníku, jenž se jemnoval Bohdaník. Názvy trati a rybníku zanikly a pamatoval si na ně a ona místa ještě před 40 lety žijící skoro stoletý Berka v Opatově. Onen potůček by svědčil o existenci někdejší vsi Bohdanic.

Lhotka, jedna pustá ves ležela mezi Brtnicí, Jestřebím a Uhřínovicemi pč. 748 po pravé straně silnice ke Stonařovu, odkud lidé ujali pusté role a kopaniny za plat. Jmění její se zachovalo u panského lesa "Lhotského" u Jestřebí.

Martinice u Malé Brtničky, Pusté role, kopaniny ajiné pozemky dány dop plat lidem z této sousední vesnice, z Opatova, Brodců a Hrutova. Z Brtničky paltí z rolí na Martinici a dodnes jmenuje se tam ona trať "na Martinicích". Při dobývání pařezů Pod kněžovým žlabem (louka d. č. 31) našli mnoho cihel srovnaných (snad ohniště).

Mosty u Kněžic byly ještě 1464 vesnicí. R. 1580 slove ono místo pusté "les Mosty" až k Petrůvkám.

Petrůvky Malé u Zašovic, (když nebyla Nová Brtnice). Pusté role a zákop měli r. 1556 lidé z Kněžic, Rychlova, Zašovic, z radošova, z Brtnice. Les na té pustině spravoval a prodával hajný ze Zašovic. Nyní je tam sběr pramenů vodovodu. Našli tam zbytky ohořelých trámů a nádoby dřevěné.

Skalky, někdy ves u Kněžic. Jeden doklad je podán z Bohdanic z r. 1590.

Stančice u Malé Brtničky, jak se tu podnes říká polím, čtvrhodiny severně ležícím "na Stančicích". Jest to část aleje po pravé straně cesty k Brtničce. Osada byla oproti jiným dosti veliká.

Strážov u Brodců byl roku 1464 ještě vesnicí, ale roku 1505 již pustinou a okolo r. 1580 stál zde "pustý dvůr Strážov", jehož role dány pod plat do Kněžic a dvěma lidem do Brodcův.

Střenčí, Střenč, jinak Trenčí, Trenč, zaniklá osada u Jestřebí přichází v deskách zemských a v jiných starých pamětech tiskem vydaných a byla sídlem vladyk z Trenče, r. 1415 ve Stonařově usedlých Když byla spustla, ujali pozemky její obyvatelé městečka Brtnice a vsi Jestřebí a Kněžic. Posud říkají tam oné trati "na Střemči" a jednomu vrchu "Střemeč".

Větrov bývala někdy osada mezi Rychlovem a Petrůvkami jižně od Brtnice podle zápisu z r. 1464. Potom zpustla a více se nepřipomíná. Nyný nese toto jméno východní část Kněžic.

Zhořec přichází v deskách zemských a jiných starých pamětech od roku 1365 několikráte, byla ještě r. 1447 zalidněná ves, ale r. 1535 a 1540 "pustá ves" u Stonařova. Role a zákopy její drželi pak lidé ze Stonařova a 3 z městečka Brtnice.

Jiné obce utrpěly ve válkách XV. století a bylo v nich podle téhož urbáře mnoho pustých lánů rolí i dvorů.

Dle pověsti byla prý také kdysi u "římské studánky" pustá vesnice zv. Římčice, což usuzují z toho, že nedaleko od studánky je terén, který nasvědčuje tomu, že by to byla pole území prostírající se od Muchovy kopaniny až ke kříži. Pole prý nebyla více než 200 let (od času Josefa II.) zalesněna. Dokladů k tomu není.

O Stančicích vypravoval př. Fr. Šilhavému dne 21. června 1896 krejčí Pekař, 77 letý stařec : "Před rokem 1866 kopali jsme v Bělohlávku a ve Stančicích kámen na opravu cesty a na stavbu sklepa. Kopali jsme kamení z podezdívky, zbytků to dřevěných stavení. Podle těch podezdívek jsme poznali, kde byla světnice, kde kuchyně, chlév. Nalezli jsme i zbytky vyroubené studny (dnes na louce). Přišli jsme na kosti lidské, kosti koní a jiného dobytka, kusy ohořelých trámů, železné části vozu, kord, kamenný hladký práh (odvezl si prý ho někdo z Kněžic), podkovy, mnoho střepin z hliněných nádob apod. Bývalo prý to předměstí Opatova, který byl velkým městem, které mělo na bráně zlatou korunu." Přítel nezaznamenal si, odkud dvypravěči byli, z Brtničky, Dl. Brtnice, Kněžic nebo Jestřebí.

Poklad v Zálami. Naproti Stančicím po levé straně brničanské aleje, tak zv. Zálami, leží část revíru jestřebského. Tam při dobývání pařezů r. 1900 našel dělník Tomáš Ferda z Kněžic plný hrnec stříbrných peněz - grošů. Když tento šťastný nálezce jako hoch sloužil v Opatově, říkávala mu hospodářova babička, že na Alejích stávala ves, kterou nějaké vojsko spálilo. V té vsi prý měli společnou pokladnu v podobě kované bedny. Do ní ukládali úspory a dle potřeby si z ní půjčovali. Když tehdejší obyvatelé prchali před nepřítelem, tuto společnou pokladnu zakopali do země a víc se do svého domova nevrátili a na pokladnu se zamomnělo. Ona babička říkala malému Tomášovi : "Jsi mladý a mohl bys ty peníze nalézti. Dej si pozor! Poklad tam je!." A skutečně byl. Když po letech dostal se do Kněžic a chodil s hospodářem na pařezy, štěstí mu přálo, že na ten poklad přišel. Nebyla to však pokladna, nýbrž hliněný hrnec, který byl přímo pod kořenem silného stromu. Byl trohu sesutý. Jiný den přišel v těch místech na jiný hrnec, jenž byl nahoře opatřen závitem a poklicí. V tom hrnci byl popel. Zklamaný Ferda ho rozbil. Byla to asi popelnice. - Našlo se tam též klenutí sklepa a pod půlmetrovým nánosem mlat, na němž oves s bílými slupkami.

 

7. Nanější naše osady

K n ě ž i c e jsou největší a nejpěknější z osad. Skládají se z několika částí, z nichž hlavní je náves, kterou tvoří dvě řady domů táhnoucí se od jihu k severu kolem okresní silnice Želetava - Opatov - Brtnice, již obkličují zmíněné lípy. Kolem východní řady domků teče Brtnička a za ní východně jiná část Kněžic zv. Větrov, u silnice Třebíč - Stonařova. Východně od Kněžic jako jejich předměstí je osada Víska. Dále na severovýchod za Vískou je další část Kněžic tak zvaná Podskalí. Za zámkem je druhá nová část Knažic, zvaná Niva. Samoty kněžickou jsou : myslivna a hájovna a domky u Brodců.

R y c h l o v je nejmenší z našich osad. Pěkný pohled na něj je se silnice Želetava - Brtnice. R. 1936 upravili si tam náves. Na severovýchod je mlýn. Cesta k Vísce je upravena.

V osadě B r o d c í c h, jejíž domky jsou u okresní silnice Želetava - Brtnice, a u cesty k brusírně, je pozorovati blahobyt.

H r u t o v je osada s životem tichým a domácím.

N o v á   B r t n i c e

J e s t ř e b í má ráz staročeské vesnice. Náves upravují, ač má mnoho rybníčků. Část této obce je "Jestřebský les" s myslivnou, hájovnami a Zhorcem. Je historicky památná a zajímavá.

 

Zajísté měly naše osady, které se nám líbí, zcela jinou podobu, než nyní. Dřevěné "domy" s malými skoro jako dlaň okénky a doškovými střechami zmizely. Zato líbí se nám bílé zdi s červenými střechami v zeleni zahrad. Za většími čistšími okny s květinami tušíme lepší život. Světnice namají už dřevěných stropů a proto vhodný nábytek se tam lépe vyjímá. Není již krbů a pecí s černou kuchyní. Byt není již ve spojení s chlévem. Dům a celé okolí s příslušenstvím je vkusně a účelně uspořádáno. Z hnojiště nevytéká na náves močůvka. I návsi věnují obyvatelé pozornost. Netrpí tam skladišť pařezů a stavebního materiálu dlouhou dobu. Za nedávno minulou dobu stal se utěšený pokrok ve zdokonalení lidských příbytků i na vsích.

V našich osadách jsou skoro všecka obydlí upravena jako hospodářská stavení. Vejdouce do síně nevelkých rozměrů vidíme obyčejně před sebou dveře do kuchyně světlé s plotnou. Za kuchyní je bývalá komora, jež bývá také někde za světnicí a nazývá se přístěnek. Do "sednice" chodí se buď přímo ze síně nebo z kuchyně. Ve světnici bývá uprostřed větší stůl se židlemi. Na jedné straně u stěny je jedna nebo dvě skříně na šaty a na druhé straně světnice jsou dvě - často až do stropu vystlané - postele. U přední stěny mezi okny stojí prádelník, na němž je vyloženo skleněné nádobí a různé sošky s obrázky. Jinde mají na tom místě tzv. "cínkostn". Taková úprava domácnosti bývá často. Jinde to bývá jinak, ale podobně. - Chlévy bývají velmi často vedle obydlí pod jednou střechou. Je na mnohých mistech ze síně vchod do chléva, ale nyní se ho  zpravidla neužívá. Za chlévy bývá kůlna na hospodářské nářadí. Nad těmito místnosti je půda, skladiště píce a část bývá sýpkou. Na konci dvora bývá stodola. - Na dvoře bývá studně, jejíž voda často nestačí na potřeby lidské a hospodářské. Té potřebě má dokonale vyhověti projektovaný vodovod pro osady Kněžice s Vískou. Též v Jestřebí se vodovod staví. Na Lhotce sbírá prameny r. 1933.

Nepřítelem obydlí lidských, majetku a zásob je oheň, jenž často vzniká neopatrným zacházením různých svítiv. Pro uvarování se takových neštěstí je elektrisace zavedená v osadách Kněžicích, Vísce, Brodcích a Hrutově. Toto zařízení poskytuje dokonalé světlo usnadňující a zpříjemňující život a pohonnou sílu.

 

8. Význačné budova, místa a jiné objekty

Kostel sv. Jakuba

V Kněžicích stojí se školou na výšině asi 550 m mezi vysokými lipami. Je to prastará a zajímavá památka v naší farnosti. Ve statku č. 48 jižně od kostela říkají "U Hradsků". Ze zbytků zavalené podzemní stavby soudíme, že tam bylo sídlo probošství, vrchnosti duchovní i světské. Kostel náležel želivským premonstrátům, milovníkům umění, a byl  nepochybně založen současně s proboštvím a osadou.

Že kostel pochází ze 13. stol. lze souditi z gotických oblouků, objevených při vnitřní opravě chrámu r. 1907 na prolomeném - kdysi zazděném - okně v presbytáři a ze staré stavby sakristie. Presbytář a sakristie svědčí o slohu gotickém, kdežto loď měla sloh snad románský. Stopy někdejší umělecké stavby byly zahlazeny častými opravami po válkách a požárech.

Jak o tom svědčí doklad, přešel kostel náš ve 30leté válce opět do rukou katolických ve stavu ubohém, a trvalo to skoro 200 let, než byl zase vhodně upraven pro svůj účel.

Kromě presbytáře, který byl vyšší než loď, měl chrám náš stropy dřevěné. Od hlavních dveří chodilo se do kostela - jako za dávncýh dob do katakomb - po 3 schodech dolů.

Sakristie neměla zvenčí dveří. Do kostela sestupovali kněží po dvou schodech též dolů. V kostele byly velmi chudé a nevkusné oltáře starého řezbářského díla. Stěny vnitřní nebyly ani obíleny. Vně jevil se kostel jako zřícenina. Z příčin války 30leté bylo vykonáno velmi málo oprav. Ve stol. 18. byly provedeny opravy nejnutnější.

R. 1707 podlaha v lodi byla o půl metru zvýšena a vydlážděna. R. 1762 byl strop nějak opraven, snad snížen, čímž horní část přední stěny s pěkným obrazem Proměnění Krista Pána na hoře Tábor - zůstala na půdě, kde dosud je ve stavu porušeném. Nesplnilo se mé přání zachovati aspoň zbytky obrazu.

Ve stol. 18. měl chrám dřevěnou věž nad presbytářem se dvěma zvony. Jeden z 15. nebo začátku 16. stol. R. 1707 nad vchod na zdvižené zdi lodi, postavena dřevěná věž a do ní přeneseny zvony. Nad presbytář postavena malá věž a do ní pověšen zvonek malý. Roku 1775 byla věž nově pokryta. Při tehdejší opravě byla do báně věže vložena listina.

S touto opravou byla i střecha pokryta znovu.

Potom za šedesát let došlo ku stavbě zděné 36 m vysoké věže před vchodem do kostela na obdélníkové základně s hlavní a čtyřmi malými jehlancovými báněmi ukončenými kříži a pobitými plechem, který byl červeně obarven. Do hlavní báně do pozlaceného pouzdra uložena listina napsaná vzorným učitelem Karlem Sobotkou delšího obsahu.

Je tomu letos 100 let, kdy byla postavena věž a na ní nové hodiny dány. Obnos na uhrazení výloh s tímto podnikem byl sebrán subskripcí.

Věž byla nově plechem pokryta r. 1913 klempířem Bauerem z Okříšek. Ku dvěma uvedeným listinám připojená třetí napsaná mnou.

V té době byly na věži tři zvony. Největší 10 centů těžký, litý r. 1501 s gotickým nápisem "Léta Páně tisícího pětistého prvního. Tento zvon ulit ku cti a chvále Pánu Bohu všemohoucímu, Panně Marii a sv. Jakubu.", druhý menší 4 centy 48 lib. těžký, byl asi téhoř roku ulit jako největší. Třetí zvon byl 1 cent a 50 lib. těžký. Má nápis MCCCCLXXV, Jan Matouš, Lukáš, Marek. Zvonek nad presbytářem byl bez nápisu a vážil 40 liber. Prostřední zvon při zvonění proti bouřce pukl a byl přelit znojemským zvonařem a nazván "Sv. Jan Křtitel", r. 1832 pukl opět.

Ve světové válce byl zabaven zvon svatý Jakub v průměru 102 cm, 710 kg těžký, dne 16. října 1916. Zvon sv. Jan Křtitel v průměru 70 cm, 237 kg těžký, 3. srpna 1917 a umíráček ve váze 237 kg týž den. Všechny v ceně 19.600 Kč a vyplacenou pouze 3930K. - R. 1924 složili si farníci částku 32.000 Kč na ulití nových zvonů u firmy Manouška v Brně ku zbývalému koupili 3 nové ve váze 604, 270, 124 kg a zladěny na akord as, c, es. Dne 2. srpna 1925 byly posvěceny a dána jim jména sv. Jakub, Maria a Josef.

Věžní hodiny - jak uvedeno - koupeny r. 1837 a nové r. 1895 od firmy Maraous v Brně. - Když r. 1908 blesk poškodil vnitřek chrámu, postaven na věž hromosvod.

Tak jako světová válka, tak i války napoleonské vzbudiny obětavost tehdy k výzdobě chrámu. Kromě úpravy stropu v lodi věnována péče na poč. 19. stol. i jiným potřebám. - Na chór přenesený nad síňku ( a r. 1762 zaklenut) r. 1808 byly získány varhany zhorního kostela v Brtnici. Vystavěl je varhanář a tabákšterleger Fr. Apl z Třeště. Varhany přeneseny r. 1831 nas síňku, má nové měchy.

R. 1815 zřízena nová kazatelna. Dveře na ní zhotoveny prolomením zdi ze sakristie, jež měla už dveře zvenčí. - R. 1823 postaven nový oltář s tabernaklem a novým obrazem sv. Jakuba. Opatřeny korouhve červené a nebesa i paramenty. Boční oltář sv. Josefa byl koupen mládeží farnosti kněžické r. 1855. Vedlejší P. Marie Lourdské (dříve sv. kříže a pak P. Marie růžencové) 1829 farníky.

Křtitelnice se sochou sv. jana Křtitele je z roku 1769.

Zámek - někdy myslivna - byla tvrz. Domnělá podzemní chodba ze sklepa č. 97 vedla patrně z tvrze a měla ochranný účel pro případ války. Státní památkový úřad byl požádán o vyšetření skutečného podkladu této domněnky. Současně má býti zjištěna rozlehlost bývalé tvrze dle pravděpodobných zbytků základů při orání nalezených. V blízkosti okolí stavby nalezena kostra lidská.

Na návsi blíže mostní váhy je kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého z r. 1723.

Balvan s křížem je ve stráni kněžické nedaleko rybníka a je tam na památku, že prý tam byl kdysi vzteklým psem pokousán hrutovský mladík. Poněvadž na cestě do Hrutova objevila se na něm vzteklina, byl svázán a vezen do Jihlavy. Na cestě za Brtnicí zemřel.

Hřbitov je západně Kněžic u okresní silnice Třebíč - Stonařova - Batelov - Hor. Cerekev na pozemku pč. 1623 - dříve Dohnalově - založen r. 1821. R. 1928 rozšířen o parc č. 1624. Dříve byl hřbitov kolem kostela.

Kaple ve Hrutově byla postavena r. 1866 zedníkem Musilem na místě, kde dříve stávala zvonička z r. 1802. R. 1866 ohromná vichřice pokácela mnoho stromů v obecním lese, čímž příroda připravicla materiál ku stavbě. Podnik tento potkal se s hojnou podporou. Jména dobrodinců jsou na listině v báni věže. V kapli bývá pouť na den Nanebevzetí Panny Marie.

Domnělé zbytyk hrádku v Hrutově v domech č. 13 a 14. Na zdích těchto domů jsou známy větší budovy. Staří pamětníci tvrdí, že na zdi byl znatelný erb Hrutovců. Dle pověsti zůstaly z hrádku podzemní chodby. Asi před 60 roky kkopali v těch místech jámu na brambory. Ve větší hloubi to dunělo a proto ustali v kopání. Pozdější nedostatečné pokusy nevedly k objasnění. Státní památkový úřad slíbil šetření zde.

V Brodcích na mostě stojí dřevěná socha P. Marie z roku 1659.

Zvonička v téže obci má zvonek "sv. Anna" zakoupený r. 1921 za zabraný ve válce.

Zvonek v Rychlově byl ve válce před zabráním zachráněn tím, že jej občané pověsili vysoko za topol mezi husté listí.

Zvonička v N. Brtnici je z r. 1770.

V Jestřebí je postavena zvonička na škole. Zvoněním svolávali v létě děti do školy. Byla postavena 1885. Do kříže byla dána listina, v níž je poznamenáno, kdo v té době byl starostou, předsedou místní školní rady, učitelem atd. R. 1895 koupili zvonek větší od Hiblera v Jihlavě. Dali jej posvěti opatem v Nové Říši se jmény "Cyril a Metoděj" a pověsili jej na zvoničku místo starého, který dali do Aleje.

Myslivna s třemi hájenkami v Jestřebském lese čili na Alejích postavena r. 1815-1817 knížetem Eduardem Collaltem na pozemcích koupených od rolníků jestřebských, brtnických a kněžických. Myslivna má vzhled zámečku a je vystavena ve starém slohu. Bývaly tu schůze a zábavy panstva.

Zborec je zbytek zaniklé vsi, byl též majetek velkostatku. Nyní patří Františku a Janu Musilovi.

 

 

XX. Vlivy válek na domov

Tiché blaho domova bylo nejvíce ničeno válkami. Války byla a dosud jsou - kromě obranných - nejvíce dobývačné. Když v dávných dobách národ se příliš rozmnožil, nemaje dosti životních potřeb, opustil dosavadní a táhl hledat bydliště jiné, obyčejně již obydlené. Zmocňoval se nejen území vzdělaného, ale i plodin a jiného majtku. Při tom zbavoval přepadený lid svobody i životů, když odpor nestačil na obranu, odražení ani útoku. Války měly účely hospodářské, národní, náboženské i polotické.

Náš domov byl postižen mnohými válkami, o nichž se nám zachovaly věrohodné zprávy a rozmanité pověsti.

Tataři dobývajíce nových sídel r. 1222 v jižním Rusku Kumány a dobyli jejich říše. Chán kumánský se zbytky svého lidu nalezl útočiště v Uhrách u Maďarů. Tatarský vůdce Batů s půlmilionovým vojskem vrhl se na Maďary, jejichž král byl Bela IV. Za tím účelem, aby Rusové, Poláci a Čechové nemohli Maďarům přijíti na pomoc, vrhly se jednotlivé oddíly Tatarů na Moravu a dostaly se až i do našich krajin. Na Třebíčsku způsobily velkou zhoubu, ač dlouho se tu nezdržely po porážce u Hostýna.

Důkazem toho, že husitské války dotkly se našeho kraje, může nám býti fakt, že doly u Předína zanikly v husitských válkách. Lze míti zato, že husité neminuli Kněžic a probošství premonstrátského kláštera, v Želivě, jež vypleninli.

Papež Pavel II. byl krutý nepřítel Jiřího Poděbradského, proti němuž jako stoupenci a obhájci husismu prohlásil křížovou válku. Tím proti Jiřímu povstali bývalí nepřátelé na Moravě a ve Slezsku.

Součansně povstala také válka Jiřího s uherským králem Matyášem Korvínem. Když tento král přitáhl 1468 k Třebíči, ji vypálil a se ji zmocnil, toulaly se jednotlivé tlupy maďarské po širém okolí, chytaly mladé muže a ženy a odváděly je do Uher do zajetí. Staré lidi a děti zabíjely. Též 20 osad lehlo popelem.

Král Jiří ležel polem u Opatova, jak o tom svědčí list  ze 20. dubna 1468, kterým Jiří vyzývá Kuneše z Olbramic, aby se svým lidem přitáhl dobývat Jihlavy z rukou Maďarů.

V témže roce zbořili Maďaři hrad Rokštýn.

Arcikníže Matyáš ve svém boji proti bratru Rudolfovi Habsburském r. 1608 táhl se svým vojskem z Vídně přes Okříšky - kde vykonával přehlídku svého vojska - k Jihlavě. Uvážíme-li, že vojska netáhla ve sražených řadách a že vojsko živilo se obyčejně loupením, snadno si domyslíme, ženáš domov i tehdy zanechal si památku na toto tažení válečné.

Turci za sultána Mohameda IV. (1648-1687) válčili za vedení Kary Mustafa, velkého vezíra, s Rakouskem a r. 1683 dobývali bez úspěchu Vídeň. Vojsko rozprášené toulalo se po dalekém okrsku také v naší krajině. Tuto domněnku potvrzuje pověst "Turkův rybníček".

Ve válce třicetileté také nezůstal náš domov, jako kdysi panství Valdštýnů a sídlo kališníků, ušetřen. Je pravděpodobno, že tehdy byl pobořen kostel, škola i fara.

Válek francouzských byli ještě před několika desetiletími u nás pamětníci. Tradicí zachována pověst, že v zámku zdejším měli Francouzi nemocnici a v "Sadu" pohřebiště. Vypravuje se, že vojáci francoužští unikali povinnosti válečné. Do dutiny zámecké lípy ukrylo se několik vojáků, jichž válčení omrzelo. Po odchodu vojska nebylo jim lze z lípy - snad slabotou - vylézti, zemřeli hladem. Po letech byly v lípě zjištěny kosti a zbraň. - V Kněžickém lese je v "Dolní seči" bělavý rulový kámen, kterým prý je poznačen hrob francouzského důstojníka.

V pruské válce r. 1866 našimi obcemi procházela a střídala se vojska jak nepřátelská, tak i rakouská. - V jestřebské obecní kronice je o pruské válce poznamenáno následující : "Roku 1866 pocítilo i obyvatlstvo zdejší hrůzy válečné. Přitáhlo sem vojsko pruské tu středu před sv. Petrem a Pavelm. Všechnomladé mužské obyvatelstvo uteklo s ranci buchet a chleba před příchodem jich do zdejších hustých lesů. Když se pak shledalo, že Prusů není se co báti a buchty a chléb sněden byl, vraceli se muži a chasníci domů. V domech jich měli po 10-15 mužích všeliké zbraně -  a potah "foršpony" musil jim být dodán až mnohkráte za Jihlavu. Vojsko zdrželo se tu až 2 měsíce při stálém měnění a přecházení." - Z doby, kdy u nás v Kněžicích byli Prušáci, zachovala se následující humoreska : "Vojsko pruské tu  nakupovalo máslo a ukládalo toto do plecháčů. Bylo to v zimě k večeru. Jistý kněžický ferina navedl šikovného sposťáčka v kožichu, aby jednu tu nádobku s máslem odnesl a uchoval. Poslechl, ale když s kořistí utíkal za bránu ke hřbitovu, byl zpozorován jedním Prušákem. ten za ním útíkal, ale sposťáček semuztratil. Skočil do jednoho sklepa a zachránil sebe a kořist."